Ještě nejsem, kým chci být

„Chodím po bytě jak šílená, v noci vůbec nespím. Dnes přišla neuvěřitelná zpráva, ředitel fotografického festivalu v Arles mi nabízí prostor pro velkou výstavu. Na podobnou zprávu jsem čekala padesát let. Celý svůj život. Celou tu dobu jsem byla přesvědčená, že jsem fotografka, ale nikoho to nezajímalo. Teď mám vybrat fotky, které budou reprezentovat to, kdo jsem. Ale co můžu ukázat světu? Kdo jsem?“ Střih. Život fotografky Libuše Jarcovjákové se přesouvá na začátek.

Československo, druhá polovina šedesátých let. Doba je stejně šedivá jako plná nadějí. Libuši Jarcovjákové je šestnáct let a chce být fotografkou. Cítí, že by mohla dokázat něco velkého a zároveň se upřímně bojí, aby svůj život jen nepromarnila. Chodí s fotoaparátem po Praze, fotí ulice, tramvaje, lidi na chodníku, ostrovy v mlze, ptáky v letu i samu sebe nahou a před zrcadlem. Nahlas sice říká, že chce být fotografkou, ale uvnitř si uvědomuje, že ve skutečnosti se bojí přiblížit k lidem, takže jí nic jiného než focení vlastně nezbývá. Je plachá, nemá sebevědomí, jen jakousi silnou vnitřní touhu a těkavý životní kompas, jehož střelka ukazuje každou chvilku na jinou stranu. Dokáže se neztratit sama v sobě? Nepromarní svůj čas?

Na začátku byly desetitisíce fotek a desetitisíce stránek deníků. Po dvou letech každodenní usilovné práce je výsledkem devadesát filmových minut, mimořádně úspěšná premiéra na letošním Berlinale a hlavně fascinující nadčasová zpráva o tom, jaké to je – jak by řekla Jarcovjáková – dotýkat se života. Sexuální orgie, citová vzplanutí, vztahy jednorázové, dlouhodobé i ty manželské. Na svou dobu velmi třaskavý pohled na mateřství a rodičovství. Práce mizerná, ještě mizernější i ta hodně dobře placená. Cestování na trase Praha – Tokio – Berlín. Restrikcemi sevřený socialismus, svobodou rozšklebený kapitalismus. Setkávání s lidmi otevřenými, majetnickými, podrazáckými i nezištnými. Ale hlavně to neustálé pochybování o sobě: Kým vlastně jsem? A kým bych chtěla být?

Režisérce Kláře Tasovské (mj. nominace na Českého lva za observační dokument Nic jako dřív, 2017, o čtyřech dívkách ze severních Čech na prahu dospělosti) a střihači Alexandru Kashcheevovi se povedlo z tisíců převážně černobílých fotografií a úsečně lakonického komentáře vytvořit emocionálně působivou koláž o tom, že jakkoliv jsou naše životy v mnohém odlišné, v těch zásadních parametrech vlastně úplně stejné.

Jaroslav Sedláček