Darmošlapové

Federico Fellini jako výrostek často zpovzdálí pozoroval poflakující se mladíky, kteří v městě Rimini postávali na nároží nebo hráli kulečník a neustále žvanili o tom, že odjedou někam do „velkého světa“. Nikdy to neudělali, inspirovali ale vznik Felliniho zásadního filmu Darmošlapové.

Tragikomedie sleduje pětici nezaměstnaných povalečů z provinčního letoviska, které navzdory blížící se třicítce vydržují rodiče. Všichni mají hlavu plnou neuskutečněných snů o ženách, bohatství a slávě. Nikdo z nich však není schopen ničeho jiného než se bezcílně procházet po plážích Jaderského moře, infantilně žertovat, popíjet po barech, flirtovat s dívkami a slabošsky plakat na maminčiných ramenou.

Z epizodické struktury filmu vystupují do popředí osudy záletného Fausta (Franco Fabrizi), který je donucen se oženit se svou těhotnou milenkou. Nezodpovědný mladík se ale není schopen vyrovnat s tím, že musí prvně v životě pracovat a že jsou kolem něho i nadále k mání přitažlivé ženy (jednou z nich je manželka jeho zaměstnavatele v podání devětatřicetileté Lídy Baarové).

Pouze jediný z darmošlapů, přemýšlivý pozorovatel Moraldo (Franco Interlenghi), má odvahu změnit svůj bezúčelný život. Stejně jak to v sedmnácti letech učinil Fellini, když opustil ospalé Rimini a začal se „probouzet k životu“.

Třiatřicetiletý režisér natočil ojediněle vyzrálý film o nevyzrálých předchůdcích dnešních mamánků. Ve srovnání s jeho prvním snímkem Bílý šejk, který měl premiéru o pouhý rok dříve a jímž Fellini chtěl diváky pouze bavit, představují Darmošlapové pozoruhodný umělecký skok. Spadají ještě do jeho období ovlivněného neorealismem, zároveň jimi ale místy – jak dokládá vířivá karnevalová sekvence – již probleskuje jeho budoucí typický styl.

Film získal na MFF v Benátkách Stříbrného lva ex aequo a úspěšně se promítal i v zahraničí. I proto Fellini se svými spolupracovníky napsal filmovou povídku k pokračování Moraldo ve městě, v němž se titulní postava měla stát novinářem. K jeho natočení sice nedošlo, lze v něm však vytušit předzvěst Sladkého života.

Tomáš Seidl