Ve jménu otce

Rok po svém úspěšném debutu Moje levá noha představil Jim Sheridan svou adaptaci divadelní hry Pastvina (The Field, 1990), která vynesla oscarovou nominaci herci Richardu Harrisovi. Poté se vrátil k Danielu Day-Lewisovi a obsadil ho do dalšího životopisného dramatu podle autobiografické knihy. Také tento snímek s názvem Ve jménu otce zaujal americkou filmovou akademii, oscarových nominací získal hned sedm (tři z nich pro Sheridana). I když žádnou neproměnil, jedná se dodnes o divácky nejlépe hodnocený titul režisérovy kariéry. Navíc přinesl Sheridanovi jeho největší festivalovou cenu – Zlatého medvěda z Berlinale.

Drama podle tragického osudu Gerryho Conlona, který sám popsal v knize Prokázaná nevina, spojuje drsné vězeňské a vášnivé právní drama o neúnavném boji za spravedlnost s emotivním příběhem o nelehkém vztahu otce a syna. Conlon byl v roce 1974 jako jednadvacetiletý odsouzen za účast na bombovém útoku v anglickém městě Guildford, při němž zemřelo pět lidí. Jeho nevinu soud uznal až po patnácti letech, o další dva roky později a v podstatě příliš pozdě pro všechny byly anulovány rozsudky nad sedmi členy Conlonovy rodiny (včetně jeho otce), uvězněnými za napomáhání IRA v roce 1976. Události byly tedy v době premiéry filmu ještě dost živé, stejně jako severoirský konflikt.

Sheridan scénář napsal spolu s tehdy debutujícím scenáristou Terrym Georgem, belfastským rodákem, který v 70. letech sám strávil pár let v nechvalně proslulém britském vězení Maze. Kratší vězeňskou zkušenost kvůli filmu podstoupil i Daniel Day-Lewis, který pro roli ztratil přes dvacet kilogramů a nechal se i vyslýchat, polévat vodou a urážet. Za svůj výkon získal svou druhou oscarovou nominaci.

Kromě jeho výkonu film opět vyniká i Sheridanovým humanistickým přístupem, přirozenou emotivností i důrazem na sílu vůle, vytrvalosti a rodičovské lásky – jakkoliv hořce triumfální konec snímku s ohledem na Conlonův nelehký život po propuštění vyznívá snad až příliš pozitivně.

Iva Čermák Přivřelová