To není můj film

To není můj film začíná tam, kde většina romantických filmů končí. Jsme daleko za „žili šťastně až do smrti“. „Ten vztah připomíná kabel od nabíječky, který rozkousal pes... Ještě nabíjí, ale vlastně by neměl,“ tak Wanda shrnuje svůj dlouholetý vztah s Jankem. Vášeň v něm nahradila rutina, charakterové roztomilé libůstky se změnily v iritující. Jejich krize není navíc způsobena nějakou mimořádnou událostí, je důsledkem šedé každodennosti a nudy. Na obzoru se navíc nerýsuje žádná šance na změnu. Po další hádce se oba rozhodnou pro odvážný a trochu šílený krok: v zimě projdou podél pobřeží Baltského moře, aniž by opustili pláž a vyhýbali se civilizaci. Pokud se jim podaří svůj plán uskutečnit, zůstanou spolu. Pokud ne, bude to jasný signál, že se mají rozejít. V době, kdy je vše jednorázové a snadno nahraditelné, se Wanda a Janek pokusí zachránit vztah, ve kterém ještě není vše ztraceno.

Nízkorozpočtový celovečerní debut režisérky Marie Zbąské představuje ryze autorský projekt. Autorka napsala nejen scénář, ale natočila také většinu záběrů. Scénář filmu, na jedné straně inspirovaný jejími vlastními upřímnými pocity, na straně druhé skutečným příběhem, je sice epizodický, ale dramaturgicky kompaktní. Dialogy v něm však mají daleko k psané škrobenosti. Hrdinové sice hovoří přímo k věci, ale mluvit přímo pro ně není snadné.

Mimochodem, Zbąská nevypráví jen o krizi vztahů svých hrdinů, ale rovněž o krizi komunikace a porozumění: genderového, romantického i psychologického. Wanda a Janek se v jistém smyslu pokoušejí překročit jazyk a dospět k jednoduššímu způsobu komunikace, ke vztahu beze slov. Náročnost pobytu v zimní krajině, kterou společně s hrdiny zakoušel během natáčení také štáb, dodává filmu nejen na autentičnosti, ale vytváří neobvyklou atmosféru: intimní, ale zároveň mrazivou a úmornou. I když lze v samotném názvu hledat ironický odstup autorky, správně ho musíme číst ve významu: takhle jsem si to nepředstavoval/a. Jak jste na tom vy?

Petr Vlček