Martin Frič / Československo 1935 / 78 min. / HD file
Když se v lednu 1936 v československých kinech objevil Fričův Jánošík, filmoví kritici se na stránkách dobových periodik takřka jednomyslně shodli, že jde o dosud nejlepší film, jaký byl u nás natočen. Co víc, film byl považován za mimořádnou událost benátského festivalu a pochvalných recenzí se dočkal i v USA.
Není se co divit. Ačkoliv byla idea natočit film podle úspěšné stejnojmenné divadelní hry Jiřího Mahena o dva roky odsunuta (údajně se na tomto kroku podepsal katastrofální komerční neúspěch Plickova lyrického dokumentu Zem spieva, 1933), vydává se Frič společně se svým štábem na Slovensko roku 1935 takřka s volnýma rukama – o Jánošíkovi se už od počátku uvažovalo zjevně jako o projektu uměleckém, nikoliv komerčním. Frič společně s Ferdinandem Pečenkou a vedoucím výroby Karlem Hašlerem vybrali pro natáčení autentické lokace v okolí Terchové (spolu s nimi historické centrum města Levoča) a při výběru herců, kteří se měli objevit v hlavních rolích, vsadili odvážně na naturščiky, respektive nadšené ochotníky. Frič o třicet let později vzpomínal, že byli spolu s Hašlerem zjevem Paľa Bielika, civilní profesí četníka, natolik uchváceni, že kvůli němu narychlo přepsali celý scénář a prakticky z něj odstranili veškeré dialogy, aby Bielik nemusel před kamerou mluvit. Rozhodli se tak Mahenovu dosti umluvenou hru odřít na dřeň, použít z ní jen kostru a odvyprávět jánošíkovský příběh čistě filmovými prostředky. Zdatný filmový divák Frič uplatnil jak poznatky z amerických filmových westernů (krajinné velké celky, temporytmus, důraz na filmovou akci), tak dobových sovětských dramat (střihová skladba, důraz na detail). A povedlo se mu natočit film plný atrakcí a akce, jehož režijní invenci by mu mohla závidět valná většina současných režisérů.
Jistě, hovoří-li dobová americká recenze o tom, že Bielik je syntézou Douglase Fairbankse a Garyho Coopera, může to na čtenářových rtech vyvolat úsměv, ale to jen do té chvíle, než narazí na nadšená hodnocení francouzská, označující Fričova Jánošíka za nejkrásnější film benátského festivalu roku 1936. Ten byl již zcela v režii fašistické estetiky, na Jánošíka si navíc několikrát stěžovala maďarská strana, jeho projekce se nakonec v rámci festivalu konala, ale takřka mimo pozornost médií a v kolizi se společenskou vodní slavností. Hlavní cenu si tak odnesl německý film Císař Kalifornie (Der Kaiser von Kalifornien, 1936) režiséra Luise Trenkera, na jehož triumf osobně dohlížel německý ministr propagandy Joseph Goebbels.
Aleš Říman