Leden

Je leden roku 1991 a filmový student Jazis natáčí před tiskovým centrem v lotyšské Rize zásah ruské tajné policie. Zřejmě ani sám neví, jestli jde z jeho strany o hrdinství, nebo akt nahodilé rebelie. Kromě monoklu Jazis z celého střetu vyfasuje poutavou historku, s níž pak na večírku zaujme Annu, spolužačku z bohaté rodiny. Slibně se rozvíjející romanci ale zkomplikuje fakt, že Anna získá asistentskou práci u renomovaného dokumentaristy.

Režisér Viesturs Kairišs říká o počátku 90. let, že tehdy život připomínal film a filmy naopak prostupovaly životem. Mluví z vlastní zkušenosti – bylo mu v té době devatenáct, stejně jako tápajícímu a frajersky znuděnému protagonistovi Ledna. Zčásti autobiografický portrét nejasné existence v napjatých časech získává v souladu s Jazisovým naladěním bloudivé, avšak intimní kvality. Velké dějiny probíhají kdesi v pozadí, zatímco mladý kameraman teprve zjišťuje, kde je jeho místo ve světě. U Tarkovského, nebo u Jarmusche? V armádě, nebo na barikádách v odboji?

Výrazovou dominantou Ledna je nepochybně obraz. Zručný polský kameraman Wojciech Staroń (Papusza, 2013, nebo Ptaki śpiewają w Kigali / Ptáci zpívají v Kigali, 2017) dodává dobovému snímku vítanou lehkost. Velké dějiny zachycuje v rozostřeném pozadí odpovídajícím optice hrdiny, který dlouho vše podstatné vytěsňuje ze svého obzoru. Ústřední tenze, nejlépe vystihující zmíněné slučování fikce a přelomové politické reality, se pak odehrává ve střídajících se obrazových formátech. Únikové novovlnné fragmenty točené na 8mm film postupně dávají průchod bezešvému prolínání archivních záběrů s lo-fi videem z beta kamery. Lotyšská revoluce tak před námi ožívá s málo vídanou intenzitou a autenticitou.

Leden je filmem o dospívání, v němž ale povědomá trajektorie osobního zrání ustupuje kolektivním cílům a vyššímu smyslu. A připomíná, že důležité historické události si můžeme uchovávat v paměti jen díky těm, kteří kvůli tomu nasazují svůj život.

Ondřej Pavlík