Jeanne Dielmanová, Obchodní nábřeží 23, 1080 Brusel

„Bomba s 201minutovým doutnákem“, nejlepší film všech dob podle ankety časopisu Sight & Sound, přelomové feministické dílo. Jeanne Dielmanová má dnes status filmu, jehož výsadní postavení v dějinách jednoduše nelze ignorovat. Přesto stále konsternuje svojí nesmlouvavostí. Laboratorní diagnostika zautomatizované každodenní existence ženy uzamčené v domácím teráriu může při sledování tlačit jako kamínek v botě. Ale rovněž dokáže svou metronomicky přesnou rytmikou přivést až k absolutnímu zhypnotizovanému pohlcení. Jak tedy k takové neobvyklé výzvě přistoupit?

O uměleckých filmech často slýcháme, že jsou minimalistické, málokterý z nich však význam tohoto adjektiva opravdu naplňuje. Stlaní postele, ranní hygienu, šůrování, loupání brambor, návštěvy kunčaftů pojímá Jeanne Dielmanová jako rovnocenné úkony a každé z činností, i když ji vidíme poněkolikáté, věnuje upřenou pozornost. Nejde však ze strany Akermanové – tehdy teprve pětadvacetileté autorky – o zlomyslné ani tyranské gesto. Vštípené, milionkrát opakované rutiny zde účinkují coby kolovrátkově hrané akordy, po nichž sebekratší šlápnutí o tón vedle působí jako prudká změna oktávy. Precizní rytmus záběrů – neuhýbajících, nemrkajících kompozic – není jen přenašečem ubíjející šedivé monotónnosti, ale také muzikální pobídkou k intenzivnímu diváckému naladění. Jako bychom poslouchali vzorcovité, tiše trylkující skladby Philipa Glasse či Stevea Reicha.

Skrze přechody mezi tóny, či přímo tóninami zároveň Jeanne Dielmanová vyjadřuje druh životní zkušenosti, jaký filmy obyčejně zcela vystřihávají či omezují na krátká nedramatická intermezza. Aristokratická, vždy pünktlich Delphine Seyrigová – ve své době slavná frankofonní star – zde zprvu důstojně, posléze čím dál znaveněji vykonává ženské práce. A právě drobounké, téměř nepostřehnutelné odchylky od strojového normálu jim dodávají dramatický elektrizující ráz. Prostý úklid je náhle fascinující akcí, zdánlivě nepodstatná zaměnitelná všednost se stává místem rezignovaného vzdoru.

Ondřej Pavlík

Foto: Collections CINEMATEK - © Foundation Chantal Akerman