Josephine

Píše se rok 1991 a změny společenských poměrů přicházejí do malého českomoravského městečka Polná rázně: nový německý majitel zdejší továrny na sýry hodlá její nerentabilní provoz uzavřít. Jedinou nadějí je zavedení výroby lepšího sýra, lahodného tak, jako je francouzský brie. Tato naděje je vkládána do rukou mladého Jana, člověka s duší dítěte, úžasným čichem na vlastnosti sýra a znalostí angličtiny, která mu umožňuje vycestovat ven. Ve stejnou dobu Janovi umírá otec. Rozhovor s otcovým nejlepším přítelem a náhle zděděné peníze přimějí Jana k rozhodnutí splnit otcův dávný sen: vyspat se se ženou podobnou slavné Josephine Bakerové. Jan zamíří do Hamburku, kde hodlá toto přání realizovat…

Třetí spolupráce Rajka Grliće s českým spisovatelem a scenáristou Alexem Koenigsmarkem má k českým motivům ze všech předchozích snímků zdaleka nejblíže. Ale nenechme se tím zmást. Ano, je tady deziluzivní variace na klasickou pohádku o hloupém Honzovi. Taky české prostředí je zobrazeno věrně, byť idylicky. Ale vzhledem k tomu, že film byl natočen z větší části v Německu a s anglicky mluvícími herci, je jisté, že byl určen širokému mezinárodnímu publiku. Obraz lesklé bídy, z níž se snaží vybřednout postavy tanečníků a prostitutek převážně ze zemí východního bloku, měl ambici vyjádřit něco univerzálního o celém regionu. Kontrast mezi prodávaným sexem a skutečnou lidskou náklonností, mezi předstíraným luxusem a skutečnou bídou a nesvobodou jeho obyvatel, to jsou mantinely, s nimiž pracuje Rajko Grlić, když chce ukázat podobu postsocialistické východní Evropy.

Přestože postava Jana se ve filmu vyskytuje téměř v každé scéně, nelze ji považovat za jediného možného protagonistu. Stejně jako ostatní postavy není ani on nějak výrazně psychologizován. Je spíše nositelem některých ctností, které ovlivňují jednání dalších postav. Obsazení Miroslava Vladyky do hlavní role byla vynikající volba. Na jednu stranu je to postava uvěřitelná, na druhou stranu má blízko k postavám ze starých grotesek a komedií.

Troufám si hádat, že v době, která se vzpamatovávala z privatizačních taškařic, případně bezzubých satir, by mohl Grlićův film, pokud by se dostal do české filmové distribuce, působit temně a beznadějně. Zajímavé proto zcela jistě bude podívat se na film dnes, v době, kdy projekty jako Devadesátky, Rédl nebo Příběh kmotra přesvědčivě ukázaly stinné stránky někdejší transformace.

Petr Michálek