Sladký život

Prvotním impulzem, který inspiroval Federika Felliniho k natočení filmu o povrchním požitkářském životě římské smetánky, se staly volně splývající dámské šaty, jež byly koncem 50. let módním hitem. Tvůrce zaujalo, že pod vnějším luxusem mohou skrývat morální nicotu svých nositelek. Epizodicky členěná tříhodinová freska Sladký život je Felliniho vrcholné dílo. Krajní pravice i část církevních kruhů ale kvůli několika pohoršlivým scénám svorně volaly po jeho zákazu.

Fellini skandály „slavných a bohatých“, jakoby zhmotňující sedm smrtelných hříchů, pozoruje pohledem bulvárního reportéra Marcella. Netečný novinář míval literární ambice, svůj talent však rozmělnil ve shánění plytkých drbů o životě horních deseti tisíc, od nějž by si chtěl udržet odstup, nachází v něm ale zalíbení. Jeho práce je stejně bezcenná, jako jsou vyprahlé jeho city, kompenzované pomíjivými avantýrami s různými archetypy žen.

Marcello Mastroianni postavu civilně vykreslil jako rozpolceného „darmošlapa“, jenž se nedokáže rozhodnout ani mezi literaturou a bulvárem, ani mezi svými partnerkami. Zůstává uvězněný v pasti prohýřených nocí a kalných svítání, obklopený hedonistickými umělci, blazeovanými intelektuály a mondénními aristokraty, avšak neschopný ve svém životě cokoli změnit.

Ať už by diváci chtěli jeho „sladký život“ okusit, nebo jím naopak opovrhují, Fellini natočil fascinující film. Díky němu vešel do slovníků termín „dolce vita“, ale i jméno postavy Paparazzo. Zkomolenina výrazu pro sicilského komára (papataceo) se začala používat pro označení dotěrných bulvárních fotografů z Via Veneto, římské ulice plné barů, kaváren a nočních podniků.

Právě jejich fotografie, zachycující autentické dekadentní výstřelky, inspirovaly nejznámější výjevy ze Sladkého života. Například fotoreportáž listu Il Tempo dokládá, že švédská sexbomba Anita Ekbergová vklouzla do barokní fontány di Trevi již v září roku 1958. Tedy o půl roku dříve, než tak znovu učinila v roli smyslné filmové divy Sylvie při zrodu jedné z nejerotičtějších scén v historii kinematografie.

Tomáš Seidl