Příšera z Michiganského jezera

Co mají společného nezkrotný blázínek Sponge Bob v kalhotách, český mistr optických filmových efektů Karel Zeman a kanadský experimentální filmař Guy Maddin, jehož surrealistická díla odkazují na éru němé kinematografie? Sami o sobě vlastně vůbec nic. Překvapivě se právě jejich esence snoubí v debutu amerického fantasty Rylanda Bricksona Colea Tewse. Jeho cesta k autorské prvotině nevedla přes nějakého osvíceného producenta, ale přes somrování u příbuzných a dělání psích očí na kámoše. Tak dal do kupy 7000 dolarů a tým, jehož členy, střídající se před i za kamerou, lze spočítat na prstech obou rukou. O to víc pak vyrazí dech nepředstavitelně imaginativní výsledek.

Báchorka o podivínském námořníkovi, který s chaotickou posádkou vyrazí pomstít se bestii, jež ho připravila o otce, se v Tewsových rukou mění ve výbuch kreativity. Ručička vyprávěcího kompasu se zběsile protáčí mezi všemi póly fantasmagorie a Tews, stejně jako ústřední mořský vlk (kterého sám ztvárnil), směřuje svou nakažlivým šílenstvím juchající filmovou bárku do vod divoce běsnící obrazotvornosti. Vizuální nápady, scenáristické piruety a přízemní i sofistikované humory se valí ve zběsilém tempu. Diváky tak čeká velkolepě vyšinutá, trikově úchvatná, a dokonce i nečekaně cinefilní odysea, která je stejnou měrou geniálně originální jako vychlastaně dementní. Příšera z Michiganského jezera navíc položila základy pro tvůrčí spolupráci, z níž stejný tým, rozšířený o další ochotné přátele a kolegy, vykřesal o pět let novější kult v podobě moderní grotesky Stovky bobrů.

Jiří Flígl