Nezanechat stopy

Polsko-českých koprodukcí vzniká poslední dobou stále víc. Ke koprodukcím dost často vedou nejen výhodnější produkční podmínky a větší finanční prostředky, ale také společná témata: například obdobná historická zkušenost, která může oslovit širší publikum. Takovým příkladem je i nejnovější polsko-český koprodukční snímek Nezanechat stopy Jan P. Matuszyńského, který jako režisér zazářil již svým debutem Poslední rodina (Ostatnia rodzina, 2016), který se tehdy zázračně i bez koprodukce dostal do české kinodistribuce.

Nezanechat stopy vypráví příběh Jurka Popiela, který byl jediným svědkem brutálního policejního zásahu, ke kterému došlo ve Varšavě v roce 1983 a na následky kterého zemřel jeho kamarád Grzegorz Przemyk. Tato událost vyvolala nebývalou vlnu veřejných protestů, a to nejen proto, že matkou neprávem zatčeného studenta byla opoziční básnířka Barbara Sadowská. Protesty byly rovněž vyjádřením nesouhlasu s tehdejším komunistickým režimem. Není tedy divu, že se vládní činitelé snažili celou záležitost zamést pod koberec a že se z Jurka Popiela stal záhy úhlavní nepřítel režimu. K tomu, aby ho mohla tajná služba zkompromitovat, využila nejen veškerý svůj dostupný aparát, ale i jeho rodinu. Jurek ani Grzegorzowa matka však neztrácejí naději a věří, že jednou spravedlnost vyjde najevo.

Snímek Nezanechat stopy rozhodně není pouhou rekonstrukcí historických událostí. Matuszyński se svým filmem snaží oslovit zejména mladé publikum. Záměrně tak klade důraz na autenticitu a velmi věrohodně zachycuje předrevoluční atmosféru polské společnosti. Usiluje hlavně o to, aby Przemykův případ zanechal stopy v myslích mladých diváků. Vždyť bezpráví a nesmyslná brutalita nemůžou zůstat v dobré společnosti bez povšimnutí a musejí být potrestány. Svým druhým filmem potvrdil Matuszyński postavení jednoho z nejvýraznějších polských filmových talentů.

Petr Vlček