David Lynch / USA, Francie 1997 / 135 min. / 18 let / DCP
Co kdyby se na chodbě před vaším domovem objevila tajemná videopáska? Co kdyby na ní byly nahrávky z vaší ložnice? A co kdyby se díky nim ukázalo, že je váš partner zapletený do brutálního zločinu? Tíživá studie mentálních nemocí nebo sžíravá noční můra – Lynch se opět spojil se spisovatelem Barrym Giffordem, aby na plátno přivedl další zneklidňující podívanou.
Který film stojí za úspěchem německé hudební kapely Rammstein, ve kterém filmu se poprvé objevil americký zpěvák Marilyn Manson (navíc v roli pornoherce) a který Lynchův scénář inspiroval vznik australské opery, za jejímž zrodem stála i autorka s českými kořeny? Je to Lost Highway. Film, který po opuštění kin čekal dlouhých deset let na distribuci formou fyzických nosičů. Film, který v půlce zásadně převrací dosavadní dění, aby svou enigmatičností znesnadnil lineární sledování. Není se čemu divit. Neo-noirový Lost Highway je podle tvůrců přiznanou součástí fikčního světa Twin Peaks.
Film lze vyložit jako studii disociativní fugy, tedy poruchy paměti, která se objevuje po emočním nebo psychickém traumatu a vede ke ztrátě vlastní identity. Spisovatel a scenárista Barry Gifford se v rozhovorech netají inspirací u Franze Kafky a jeho Proměny, David Lynch zase otevřeně přiznává, že byl při vytváření filmu ovlivněn případem nedávno zesnulého O. J. Simpsona, který byl obviněn z vraždy své manželky (shodou náhod byl Robert Blake, představil jedné z rolí ve filmu, o pár let později zatčen pro podezření z vraždy vlastní manželky, ačkoliv byl nakonec osvobozen). Mezi všemi těmito vzory existují spojnice, které mohou divákovi pomoci pochopit významy ukryté v díle, stejně jako mu mohou pomoci se ještě více ztratit. To však nutně nemusí vadit. Když divák vstupuje do prostoru kina, vstupuje tím podle tvůrců zároveň do stavu snění. A ten vždy nemusí mít logická pravidla. A nebyl by to Lynch, kdyby ve zmatení diváka nespatřoval jistou formu potěšení a škodolibého humoru.
Otevřený boj mezi Davidem Lynchem a kritikem Rogerem Ebertem, který započal již Modrým sametem, pokračoval i po jedenácti letech – tentokrát měl Lynch údajně v rámci propagační kampaně jeho negativní recenzi umístit přímo na plakát filmu, kde měla sloužit jako argument, proč film vidět.
Stanislav Pecháč