Mario Caserini, Enrico Guazzoni / Italské království 1916 / 84 min. / HD file
Třebaže lze historické drama Madame Tallien, bohyně rozmaru a krásy považovat za méně známé než jiné italské velkofilmy desátých let, představuje významný příspěvek k dějinám tohoto vlivného žánru. Proč? Právě skrze jeho interpretaci coby filmu o divě.
Než se v roce 1918 v duchu svých (šťastnějších) postav vdala za hraběte Vittoria Ciniho a ukončila svou vpravdě mimořádnou divadelní a filmovou kariéru, natočila Lyda Borelliová řadu rozmanitých symbolistních melodramat o osudových ženách… divách. Ve snímcích jako Satanská rapsodie (Rapsodia satanica, 1915) nebo Malombra (1917) modelovala tvůrčí možnosti své herecké koncepce. Koncepce natolik osobité, že se jí podařilo stát italským slovesem: „borelleggiare“, tj. napodobovat jednání postav Lydy Borelliové v reálném životě. Snímek Madame Tallien, bohyně rozmaru a krásy má však přesto v této bohaté kariéře výjimečnou pozici.
Jde o velkolepé drama se silným vyprávěním, v němž Borelliová herecky uchopila skutečnou historickou osobnost, a to na pozadí překotných událostí Velké francouzské revoluce. V Americe byl film uváděn dokonce rovnou jako Robespierre, jehož představitel Renzo Fabiani se dočkal podobně pozitivních ohlasů jako celková výprava a přesvědčivost ztvárnění revolučních let. A to navzdory faktu, že filmy o divách se jinak od amerických vzorů vyprávění příběhů významně odlišovaly, zejména pak ty s Lydou Borelliovou. Jistě, v centru stále stojí milostný příběh, nicméně hrdinka Borelliové je více než dříve i později spjatá s během velkých dějin. I tentokrát je umělkyní, leč její malířství není únikem a Teresia se nebojí být hlasem rozumu v šílenství probíhající revoluce.
V Madame Tallien se šťastně setkaly přinejmenším tři významné vlivy. Zaprvé šlo o vypravěčskou sevřenost předlohy zkušeného dramatika Sardoua (ostatně i Pucciniho Tosca je založena na jeho hře). Zadruhé film těžil ze suverénnosti obou zkušených režisérů, melodramatického Maria Caseriniho a výpravnými spektákly jako Quo Vadis? (1913) proslaveného Enrica Guazzoniho. A zatřetí to pochopitelně bylo herecké charisma, s nímž Lyda Borelliová buduje a vede silnou ženskou postavu, jež se neztratí ani v zalidněném vyprávění zmítaném agresivními mužskými emocemi. Vzniklo tak dílo, které čerpá z nejlepších tradic své doby, a přece zůstává nezaměnitelné.
Viah
Trojice Vi, Rosa a Vera neboli Viah se letos po čtyřech letech od debutu vrátila s albem Crash Report, introspektivní, ale i extrovertně rozkročenou nahrávkou. Mezi hosty najdeme Aid Kida, Jonatána Pastirčáka i dvojici Past, jádro ale tvoří výsledek pandemické tvůrčí komunikace tří hudebnic, které na desce zachycují melancholické i rapově průrazné momenty.
Radomír D. Kokeš