Mama Gógó

Babička Gogo zapomíná. Nebo se možná jen svět kolem ní příliš rychle mění a ona ho přestává poznávat. Děti přírody byly příběhem o lásce k Islandu, ale i o proměňujícím se světě, v němž pomalu mizí to staré. V roce 2009, kdy Fridriksson svůj poslední film točí, je pro něj situace ve světě nejspíš ještě akutnější. Jeho autofikční nahlížení na minulost je sebereflexí nejen k sobě samému, ale i k celému stavu islandského filmového průmyslu. S měnícím se světem zřejmě mizí i cílová skupina takového filmu, protože alespoň uvnitř fikčního světa zejí kina prázdnotou a islandská kinematografie se nachází v krizi. V televizi běží Chaplinovo Zlaté opojení (The Gold Rush, 1925), vzniknuvší jen krátce před nástupem zvukového filmu. Možná že i Fridriksson tehdy hledal vlastní zlaté opojení v podobě nominace na Oscara. Stařičkou Gogo ztvárňuje brilantní a stále aktivní islandská herečka Kristbjörg Kjeldová, kterou jsme naposledy v českých kinech mohli vidět ve filmech Letní světlo, a pak přijde noc (Sumarljós og svo kemur nóttin2022) a Na cestě s mámou (Á Ferð með Mömmu, 2022). Ve filmu se dostáváme do jejího nitra, sledujeme přeludy a duchy její minulosti, černobílé flashbacky a zároveň pociťujeme její křehkost i sílu vzepřít se vlastnímu osudu. Islandská tragikomedie nestojí pouze na ústředních postavách, ale i na zjevné lásce k tamní přírodě, která je přítomná ve velké části scén a stává se jejich neoddělitelnou součástí. Je to svět, v němž se střetává její charakter, sahající hluboko do historie, ale také moderní architektura měst a lidských osudů. Je to mimo jiné tato dichotomie nového a starého, která stojí v centru vyprávění a dodává příběhu potřebnou vrstvu, stejně jako melancholickou krásu. Byť k tomu možná využívá některé známé žánrové tropy a nezřídka i doslovnost.
Stanislav Pecháč