„Marečku, podejte mi pero!“

V září roku 2006 bylo v budově kina a informačního centra města Humpolec otevřeno unikátní muzeum s názvem HLINÍKárium. Ti, kdo viděli komedii „Marečku, podejte mi pero!“ asi tuší, že předmětem jeho zájmu není dobře vodivý kov, ale osoba, která nemá křestní jméno ani tvář. Přesto se stala adresátem dopisů, pohledů a pozdravů z celého světa.

Památná věta „Hliník se odstěhoval do Humpolce“, která ve filmu zazní, je přitom jen jednou z nespočtu průpovídek, jimiž umělecké duo Ladislav Smoljak a Zdeněk Svěrák obohatilo českou kulturu. Po úspěchu filmu Jáchyme, hoď ho do stroje! (1974), natočeném podle jejich prvního společného scénáře, spojili znovu síly s režisérem Oldřichem Lipským a dali světu další komediální klasiku.

Smoljak se Svěrákem tentokrát napsali jen lehce nadsazený příběh ze soudobého Československa, během jehož vymýšlení zúročili své zkušenosti z původní profese pedagogů. Jeho hlavním hrdinou je Jiří Kroupa, zaměstnanec v továrně na zemědělské stroje. Pokud chce zůstat vedoucím i v novém, automatizovaném provozu musí si dodělat maturitu. Ač o studium nejeví valný zájem, nakonec začne po večerech navštěvovat stejnou průmyslovou školu, kam přes den chodí jeho syn.

Ústřední dvojici Kroupových ve filmu zosobnili skutečný otec se synem, Jiří Sovák a Jiří Schmitzer, přesně jak Smoljak a Svěrák zamýšleli. Výrazným hereckým projevem podtrhli klíčové rysy svých postav, stejně jako se Václav Lohniský skvěle zhostil role podlézavého Hujera, Iva Janžurová infantilní kokety Týfové nebo František Kovářík senilního profesora Hrbolka.

Všichni dohromady tvoří sbírku archetypů, známou z klasických českých veseloher ze školního prostředí, na něž autoři vědomě navázali. Obměnou kolektivu dospívajících za dospělé však téma pojali z ironičtější perspektivy.

Jan Bergl