Melancholie

Solitérní umělec Lav Diaz, který začínal jako hudebník a básník, patří v současnosti mezi nejznámější filipínské filmaře. Své rané celovečerní filmy natočil už na sklonku devadesátých let, mezinárodní renomé si však získal až v dekádě následující mimořádně dlouhými snímky z takzvané „trilogie traumatu“, již tvoří Smrt v zemi duchů (Kagadanan sa banwaan ning mga engkanto, 2007), Melancholie a Florentina Hubaldo, CTE (2012). Každý z nich sám napsal, nasnímal i sestřihal.

Sedm a půl hodiny dlouhá Melancholie, oceněná na MFF v Benátkách, představuje zpočátku tři hrdiny: jeptišku Rinu, jež prochází ulicemi Sagady a sbírá peníze pro chudé, pasáka Dannyho, který tajně organizuje autentická sexuální představení v pronajatém hotelovém pokoji, a prostitutku Jenine. Brzy však vychází najevo, že všichni tři jsou pouhými herci. Své role přijali v rámci neortodoxního rehabilitačního programu, pomáhajícího Filipíncům překonat bolest ze ztráty příbuzných a blízkých, kteří byli zavražděni za dob hrůzovlády diktátora Ferdinanda Marcose.

V chmurně magické, eliptické Melancholii si minulost podává ruku se současností a realita s fikcí. Diaz do ní koncentroval všechna traumata a smutky, které filipínskou společnost sužují jako přízraky minulých období kolonizace a diktatur. Snímek, stojící na hranici mezi hraným dílem z žánru současného kontemplativního kina a dokumentem, lze nahlížet jako hluboce humanistické gesto i radikální experiment s potenciálem filmového média. Jeho olbřímí délka má totiž publiku zprostředkovat maximální sepětí s vystupujícími hrdiny, procítit jejich prožité těžkosti, sledováním filmu je zpracovat a tím i překonat. Melancholie, nasnímaná v černobílých, kontrastních obrazech a plynoucí v pomalém, ztišeném rytmu, nabízí esenci Diazovy tvorby v nejintenzivnější podobě.

Jan Bergl