Mosquito

Sedmnáctiletý Zacarias se z vlasteneckých důvodů, touhy po dobrodružství a mladické nerozvážnosti připojil jako dobrovolník k portugalské armádě s tím, že bude bojovat ve Francii. Po dlouhé plavbě se ale ocitá v Mosambiku, kde Portugalsko brání jedno ze svých koloniálních panství před německou armádou. Ocitá se takřka sám uprostřed mosambické přírody s démony války i svého nitra.

Režisér João Nuno Pinto vypráví příběh výrazně ovlivněný jak Srdcem temnoty Josepha Conrada, knihou zasazenou do Belgického Konga, tak Apocalypsou Francise Forda Coppoly (Apocalypse Now, 1979), přenesenou do vietnamské války. Vychází z příběhů portugalských vojáků v mosambických oddílech, které také ukazuje na dokumentárních fotografiích během závěrečných titulků. Portrétuje jejich vyčerpání, ale i vztah k místnímu obyvatelstvu, mezi jehož národy nejsou Portugalci schopni rozlišovat a přistupují ke všem rasisticky, jako k otrocké pracovní síle v případě mužů nebo fyzického potěšení v případě žen. Film stojí na hereckém výkonu mladého herce Joãa Nunese Monteira, jehož tvář odráží hrůzy války. Herce můžeme vidět na letošní LFŠ také ve zcela odlišné roli ve filmu Évonprs deníky.

João Nuno Pinto spolupracoval s kameramanem Adolphem Velosem, který v širokoúhlém obrazu těží z mosambické krajiny, typické jsou pro něj záběry z podhledu z úrovně stébel trávy umisťující siluety postav proti světlému nebi. Společně se střihačem Gustavem Gianim režisér předvádí nelineární podobu vyprávění odpovídající Zacariasovu bloudění na cestě za vlastní jednotkou a akcentující možnou interpretaci některých pasáží jako snových, flashforwardových nebo horečnatě malarických. Zkušenost války mísí s tématy dospívání, zklamání také ze sebe samého a vrcholí závěrečným deziluzivním gestem. Snímek vznikl v produkci věhlasného producenta Paula Branca a zahajoval v roce 2020 rotterdamský filmový festival.

Pavel Sladký