Jsi můj celý svět

Debutující režisérka Anne-Sophie Baillyová původně studovala drama a politickou vědu, na filmovou školu se rozhodla zamířit teprve ve věku sedmadvaceti let. Její rodina o filmové umění nikdy nejevila zájem, věnovala se nicméně pečovatelství. V samotném zárodku filmu leží režisérčina dětská vzpomínka na šedesátiletou ženu s intelektuálním postižením a její osmdesátiletou matku, které spolu žily v domově důchodců. Daleko víc než téma indispozic Baillyovou zaujal unikátní obraz rodinných vztahů. Stejně tak ve filmu Joëlovy poruchy učení (spojené s neurologickým deficitem) nejsou skutečnou duší příběhu – záměrem nebyla snaha poskytnout přesnou lékařskou diagnózu a postavy objektivizovat.

Za intimním portrétem Mony a jejího syna stojí důkladná rešerše a hluboké ponoření do tématu – Baillyová během psaní scénáře navštívila celou řadu příslušných institucí a vedla rozhovory s postiženými lidmi, zejména pak s těmi, kteří jsou začleňováni do pracovních příležitostí (jako jednu ze svých zkušeností uvádí mladého muže s Downovým syndromem, který se s nadpozemským umem věnoval módě). V době natáčení mělo zhruba 10 % francouzských obyvatel nějaký druh postižení.

Kamera Nadera Chalhouba dokumentárně zachycuje každodenní rituály, ticho a vypjaté dialogy, což podporuje pocit autenticity. Záměrem tvůrců nebyla snaha o voyerismus nebo diváckou deprimaci, ale spíše o jistou formu senzuálnosti a mysteria. To zároveň neznamená, že by se Baillyová bála zobrazovat stinné stránky pečovatelské péče – snímek pojala jako kritický vzkaz o institucionálních strukturách, kterým chybí lidskost. V rozhovorech pak zmiňuje například absenci společných postelí nebo nasazování přípravků, které ženám brání otěhotnět. Baillyová se svým celovečerním debutem premiérovala v sekci Orrizonti na filmovém festivalu v Benátkách, kde rovněž získala hned trojici ocenění.

Stanislav Pecháč