Moje levá noha

Dublinský rodák Jim Sheridan se nejprve spolu se svým mladším bratrem Peterem věnoval divadlu, poté v New Yorku vedl Irské umělecké centrum a teprve po návratu z Ameriky do Irska obrátil svou pozornost k filmu. Jeho celovečerní debut měl tak premiéru až v roce jeho čtyřicátin, šlo však o prvotinu mimořádně úspěšnou. Snímek to dotáhl mj. k pěti nominacím na Oscara, za nejlepší film, za režii i adaptovaný scénář a za výkony Daniela Day-Lewise a Brendy Frickerové – oba herci navíc své nominace proměnili.

Herecké výkony, především ten Day-Lewise, jsou nejvýraznější stránkou dramatu o síle vůle a lásky překonávat všemožné překážky. Syn básníka Cecila Day-Lewise a herečky Jill Balconové už měl v té době za sebou velké role ve filmech Moje krásná prádelnička (My Beautiful Laundrette, 1985) či Nesnesitelná lehkost bytí (The Unbearable Lightness of Being, 1988). Právě postava ochrnutého malíře a básníka, jenž s okolním světem dokáže komunikovat jen pomocí své levé nohy, mu ovšem vynesla nejen první velké ceny, ale i pověst jednoho z nejlepších současných herců. Jeho přístup k natáčení, během něhož neustále zůstával v roli muže, jenž se nedokáže ani sám najíst, je také prvním velkým příkladem jeho oddaného použití herectví podle Metody.

Režisér Sheridan hercovo rozhodnutí chovat se celých dvacet týdnů filmování jako osoba s hendikepem podporoval a kolem jeho intenzivního a obdivuhodného výkonu postavil citlivý film, přirozeně vystihující nelehkou každodennost Christyho Browna. Příběh se zaměřuje spíše na osobní vztahy hlavního hrdiny s jeho nejbližšími a na pozitivnější a inspirativní aspekty jeho života, v případě potřeby příhodně upravené. Snímek vyšel z Brownovy autobiografie vydané v roce 1954, děj však doplňují i pozdější události (irský umělec zemřel v roce 1981).

Iva Čermák Přivřelová