Vesničko má středisková

Jeden z nejúspěšnějších českých filmů osmdesátých let byl neplánovaným dítětem. Zdeněk Svěrák omylem dostal dvojí honorář za námět k snímku Na samotě u lesa a aby peníze nemusel vracet, uvolil se rychle načrtnout další příběh. Text, který měl formálně jen zahladit dluh, zaujal Jiřího Menzela; bezmála dalších deset let ale trvalo, než film se zvukomalebným názvem Vesničko má, středisková spatřili první diváci.

Hlavním hrdinou Vesničky je mentálně zaostalý závozník Otík Rákosník, který bydlí sám v chalupě po rodičích. Na světě mu zbyla jen teta, která se o něj stará, a jeho nadřízený Karel Pávek, řidič místního družstva. Spolu s ním Otík každé ráno zvesela kráčí do práce, vstříc dalším malérům, které způsobí. Pávkovi ale pomalu dochází trpělivost a jednoho dne příslovečný pohár přeteče. Jakmile skončí žně, chce mít Pávek nového závozníka.

Kromě ústřední dvojice v podání maďarského herce Jánose Bána (s nezapomenutelnou zubní protézou) a Mariána Labudy představí snímek řadu dalších svérázných postav, které tvoří kolorit titulní vesničky: cholerického řidiče Turka (Petr Čepek), jeho záletnou manželku Janu (Libuše Šafránková) či doktora Skružného, který se až příliš rád kochá krásami české krajiny (Rudolf Hrušínský).

Filmoví historici stále polemizují, nakolik Vesnička vyhovovala normalizačním požadavkům na únik od reality a nakolik jí nastavovala zrcadlo – řečeno s televizní hlasatelkou z filmu. Na základě odezvy ji však bez váhání můžeme řadit mezi vrcholná díla scenáristy Svěráka i režiséra Menzela. Jejich společné dílo se dočkalo Zvláštní ceny poroty z festivalu v Montrealu, nominace na Oscara za nejlepší cizojazyčný film a bylo zakoupeno do kinodistribuce v mnoha zahraničních zemích. V československých kinech za jeho zhlédnutí zaplatilo bezmála čtyři a půl milionu diváků.

Jan Bergl