Zprávy z domova

News from Home / Chantal Akermanová / Belgie, Francie 1976 / 90 min. / DCP

Žánr velkoměstské symfonie pojala Akermanová jak jinak než osobitě. Bloudění dopravními tepnami anonymního, a přesto ohromujícího New Yorku dala do kontrastu s předčítáním vřelých, někdy až úzkostlivě ustaraných dopisů od své matky. Se subtilností sobě vlastní tak vystihla paradoxy rodičovské lásky i moderního odcizení.

Ve snímcích z míst a měst se Chantal Akermanová zřetelně přimkla k avantgardnímu proudu strukturálního filmu, jehož projevy nasála a uvedla do praxe při svém pobytu v USA. Ani Hôtel Monterey (1972), ani Zprávy z domova však nejsou pouze geometrickými městskými symfoniemi, složenými z přesně vykroužených přímek a půlkruhů, statických záběrů a kamerových jízd, portrétujících New York a jeho zákoutí. Vypovídají také o lidech – často imigrantech a jiných upozaďovaných obyvatelích –, kteří zde žijí, mnohdy odstřiženi od svých blízkých.

Všichni důležití aktéři Zpráv z domova se ve filmu vyjevují zprostředkovaně či nepřímo. Matku žijící s rodinou v Bruselu zpřítomňuje svým hlasem sama Akermanová, když jeden za druhým předčítá dopisy, které od ní v Americe obdržela. Existenci filmařky v anonymním NYC stvrzují jen občasné pohledy cestujících podzemky směrem ke kameře. Nekonečně rozlehlou megalopoli pak nepoznáváme skrze její honosné dominanty, jako v abstraktním dokumentu Manhatta (1921), ale projíždíme jejími síťovitými tranzitními tepnami: bočními uličkami, širokými bulváry, stanicemi metra a vozovými soupravami. Při zautomatizovaném přecházení od prázdnoty k zalidněnosti nezbývá v těchto pravoúhlých, symetricky členěných lokacích žádný prostor na vřelý kontakt.

Hluboký cit do filmu vstupuje jen v matčiných psaních z daleké Evropy – vzdálenost jako by jeho hloubku ještě násobila. Civilní recitace Akermanové přitom postrádá patos a dává vyniknout rodičovskému kolovrátku ustaraných frází: proč nepíšeš, piš častěji, snad jsi zdravá a daří se ti, chybíš nám, tatínek na tebe moc myslí. Svůj dar dodat obyčejným věcem neobyčejnou sílu – a docílit toho naprosto neokázale, jakoby mimoděčně – zde filmařka zužitkovává vrchovatou měrou. Znění dopisů občas nechává ponořit až pod hlukovou hladinu rachotícího New Yorku. Postupně připoutává pozornost k věčně naléhavému tónu matky, jenž neznatelně klouže mezi dojemnou starostlivostí a úzkostným přepečováváním. Nakonec i odcizené velkoměsto může být krásné a rodičovská láska dusivě majetnická.

Ondřej Pavlík

Foto: Collections CINEMATEK - © Foundation Chantal Akerman