Nico, 1988

Empatický a zároveň nesentimentální životopis umělkyně, která odmítala dělat ústupky, natočila italská režisérka Susanna Nicchiarelliová. Chtěla se vypořádat s mýty, které vznikly okolo hudebnice, často neprávem redukované na múzu Andyho Warhola a milenku Jima Morrisona, a připomenout její méně známou pozdní tvorbu. Podle režisérky našla Nico vnitřní klid až na sklonku svého života, sice poté, když ztratila většinu svých fanoušků a přestala lpět na své kráse i pověsti.

Scénář k filmu pojatému jako minimalistická road movie Nicchiarelliová založila na archivních materiálech a nově pořízených rozhovorech s lidmi, kteří měli k Nico blízko. Vedle jejího syna, jehož perspektivu film zohledňuje nejvýrazněji, šlo o zpěvaččina manažera, bývalého pěveckého kolegu nebo promotéra koncertů v Československu, kde Nico v říjnu 1985 dvakrát vystupovala (v Praze a Brně). Na vrstevnatosti portrétu komplikované, mnohdy nepříjemné, ale zároveň vždy nanejvýš autentické ženy má nezanedbatelnou zásluhu také představitelka titulní role, dánská hvězda Trine Dyrholmová, známá nejen díky své spolupráci s Thomasem Vinterbergem ve filmech Rodinná oslava (Festen, 1998) a Komuna (Kollektivet, 2016). Ta si ve filmu i zazpívala. Písně Nico kombinující prvky New Wave, hudební avantgardy nebo gothic rocku nahrála s postrockovou italskou skupinou Gatto Ciliegia contro il Grande Freddo. Oživení příběhu „kněžky temnoty“ zahrnuje i připodobnění vizuální stránky dané době. Společně s francouzskou kameramankou Crystel Fournierovou režisérka pomocí čtvercového formátu, chladných barev, sporého svícení a syrového analogového obrazu evokuje televizní estetiku druhé poloviny 80. let. Statické kompozice s často nehybnými herci, které pouze během některých koncertních vystoupení střídá dynamičtější styl snímání, pomáhají vyjádřit pocit uvěznění samotné Nico, svazované vnitřními démony a drogovou závislostí.

Martin Šrajer