No Home Movie

Ve starším filmu Là-bas (2006) nakukovala Akermanová do Izraele z pronajatého apartmánu škvírou mezi zataženými roletami a pouze hovořila o nehostinnosti země, v níž její rodina po druhé světové válce navzdory židovskému původu nezakořenila. V úvodu No Home Movie, své labutí písně, režisérka tuto nehostinnost Svaté země sugestivně zprostředkovává. Syrovými obrazy písčité, vichrem bičované, s životem se vylučující krajiny rámuje portrét umírající matky Natalie, kterou filmuje a o niž pečuje v jejím bruselském bytě. No Home Movie: film o tom, že domov nemusí být místo, ale člověk. Náhlé přeskoky mezi vzdálenými lokacemi nejsou v režisérčině introvertní tvorbě vůbec obvyklé. Také figura matky doposud byla spíše neviditelným monolitem, kolem nějž jednotlivé filmy kroužily. Zde ovšem najednou je vrásčitá, usměvavá, ve vykachlíkované kuchyni jako z Jeanne Dielmanové – velká mezera se zaceluje, byť v samém závěru obou životů. No Home Movie tak tvoří úběžník pro předchozí filmy, variuje a dialogizuje jednohlasé epistolární Zprávy z domova a přivádí různé motivy k sobě. Přes svou povědomost je i tento film citelně jiný – natáčený uvolněnější rukou, zdánlivě spontánně, zčásti skrytě. Znovu však v promyšlených, nedokonale dokonalých útržcích. „Chci ukázat, že v dnešním světě není žádná distance,“ říká Akermanová matce v jednom z videohovorů. V detailu přitom zabírá její digitálně rozkostičkovanou tvář, jež se právě pro svou blízkost jeví nezřetelně. Podobných drobných rozporů, nesouladů a komunikačních asymetrií je film plný. Vědomí nevratných změn a nepřeklenutelných propastí doléhá chvilkově, mezi řečí – vykořeněná Chantal, odsouzená k tomu být nomádkou, je i v konečných matčiných měsících dcerou přítomnou jen napůl. Když se pak místnosti bruselského bytu zatemňují, jako by pohasínal celý vesmír.
Ondřej Pavlík
Foto: Collections CINEMATEK - © Foundation Chantal Akerman