Sudá a lichá

Chybělo přitom málo a populární duo by se na plátně vůbec nesetkalo. Mario Girotti (čili Terence Hill) byl do role pistolníka Cata Stevense ve filmu Bůh odpouští, já ne! (Dio perdona... io no!, 1967) obsazen až jako záskok na poslední chvíli. Zatímco Girotti měl za sebou už solidní kariéru v Itálii a západním Německu (mimo jiné velká role ve Viscontiho Gepardovi / Il gattopardo, 1963, či štěně zamilované do Ribanny ve filmu Vinnetou – Rudý gentleman / Winnetou - 2. Teil, 1964), někdejší elitní plavec a hráč vodního póla Carlo Pedersoli (2x semifinále OH na 100 metrů volný způsob, vítězství na prestižních Středozemních hrách) si do té doby vyzkoušel pouze několik malých rolí a po skončení kariéry se živil jako autor písňových textů pro populární italské interprety. Už na natáčení ve španělské Almerii byli producentem požádáni, aby si zvolili anglicky znějící pseudonymy. Pedersoli se překřtil podle Budweiseru a Spencera Tracyho, Girotti zvolil jméno římského básníka Terentia a příjmení své tchyně za svobodna. A šlo se do akce.

Nakonec se do ní společně vydali celkem sedmnáctkrát. Jestliže se první trilogie spaghetti westernů, v níž se úspěšně vraceli ke stejným rolím, od klasických westernů po italsku ještě příliš neodlišovala, ten následující – Pravá a levá ruka ďábla (Lo chiamavano Trinità, 1970) – můžeme považovat v rámci vývoje osobité poetiky filmů této dvojice za zlomový. Režisér Enzo Barboni (nebo E. B. Clucher, chcete-li) toužil natočit fúzi westernu a komedie a namísto brutality, krve a prachu své diváky pobavit. Inspirován klasickou groteskou i westernovými klišé nechal Spencera a Hilla nadobro odložit flinty a spolu se skupinou kaskadérů, kteří pak v rolích záporáků ochotně dostávali od svých hvězd přes čumák po celý zbytek kariéry, nacvičili choreografie náročnosti klasického baletu, poobědvali fazole na cibulce a nádherná éra nekonečných fackovaček byla na světě. Bud a Terence pak svoje stále stejné role předváděli v různých prostředích a kostýmech (letadlo a Latinská Amerika, misionářská roucha, závody bugin, Afrika, brazilské podsvětí), nejčastěji se ale přece jen prali v Miami, kam byly situovány jejich americké koprodukce. Sudá a lichá je jejich nejlepší ukázkou, v cirkusu Spencer a Hill je vše na svých místech. Hrajou se karty, ruleta, pelota, závodí se na koni, v autě, dlabou se fazolky na cibulce, mluví se s delfíny a racky, facany duní a diváci chodí do kina jako o život. Vždyť v Itálii v roce 1979 chtěli vidět víc jen Pomádu (1978), Klec bláznů (1978) a Supermana (1978).

Aleš Říman