Bolest a sláva

Pedro Almodóvar stárne a stárnou i jeho postavy. Bolest a sláva je filmem introspektivním, nostalgickým, jednoznačně však ne povrchně podbízivým. Jeho sledování je emocionálně obtížné. Hlavní postava skrze vzpomínání prožívá bolest a distancuje se od nenávratně ztracené minulosti. Vzpomínání je bolestivé, ale také inspirující a motivující, zároveň se však může stát sebedestruktivním. Tvorba je existenciální nutností vykoupenou trvalým utrpením. Paralela s Felliniho snímkem Osm a půl (Otto e mezzo, 1963) jistě není náhodná, Almodóvar dílo tohoto italského velikána otevřeně cituje.

Bolest a sláva se vyznačuje nelineární narativní strukturou. Almodóvar kombinuje časové linie, ale díky jeho vypravěčským schopnostem se diváci ve filmu neztratí. Nechybí téma mateřství, ztráty, paměti, ale ani sexuálního probouzení mladistvého, který teprve hledá svou identitu. Podobně jako v předchozích filmech se objevuje i postava filmaře, režiséra nebo umělce obecně. Film tak lze vnímat jako další navrácení, revizi dosavadní Almodóvarovy tvorby. Jedná se o sebereferenční autofikci, kterou si nejlépe užijí ti, kteří znají režisérovu filmografii, přesto dokáže zaujmout i diváky, kteří se s Almodóvarem teprve seznamují. Vrací se nejen řada jeho oblíbených herců a hereček – Antonio Banderas, Penélope Cruzová, Cecilie Rothová, Julieta Serranová, ale také hudební skladatel Alberto Iglesias a kameraman José Luis Alcaine. V roli pianisty se přitom objevuje Fernando Iglesias, který je již od roku 2002 režisérovým životním partnerem. Jedná se tedy o celkem charakteristické almodóvarovské dílo.

V centru filmu stojí soustředěný herecký výkon Antonia Banderase, který si za něj vysloužil ocenění na MFF v Cannes nebo na Evropských filmových cenách. Snímek byl taktéž nominován na Oscara, a to v kategoriích nejlepší mužský herecký výkon (přičemž pro Banderase to byla první oscarová nominace) a nejlepší cizojazyčný film.

Stanislav Pecháč