Paisa

Jestliže v Římě, otevřeném městě Rossellini ukázal italskou válečnou zkušenost z perspektivy města, v případě snímku Paisa perspektivu rozšířil na celou zemi. Na zkušenost nazřenou v šesti povídkách volně spojených časoprostorovou trajektorií spojeneckého postupu při osvobozování Itálie po roce 1943: Sicílie, Neapol, Řím, Florencie, Romagna, Pádská nížina. S výjimkou poslední je každá uvedena dokumentárními záběry s týdeníkovým komentářem, které jako by následující příběh plynule rozvíjel.

Tento model umožnil nabídnout kaleidoskopický obraz mnohosti traumat, zkušeností a variant porážek či hořkých zjištění. Paisa totiž není oslavou vítězství, osvobození či velkých hrdinských činů – a pokud se s hrdinstvím setkáváme, jde o akty osobní, palčivě nepochopené či bez naděje něco změnit. Ačkoli byl přitom snímek původně napsán Klausem Mannem z americké perspektivy, postupně byl složitě přepsán do perspektivy italské – byť americký motiv zůstal přítomen a natolik problematizován, až se dobová kritika neshodla, do jaké míry je film pro-, či protiamerický.

Spojujícím motivem je přitom vedle silných point právě (neschopnost) komunikace mezi „osvoboditeli“ a „domorodci“: formy nedorozumění a proces vyjednávání mezi perspektivami, zpočátku na úrovni jazyka, postupně na složitější kulturní bázi. Vzdor mýtům o bezprostřednosti, průběžnosti a náhodnosti vzniku filmu v souladu s neorealistickými tezemi je jeho tvar výsledkem pečlivých příprav, šesti měsíců přepisování scénáře, natáčení v ateliérech i postsynchronů, kdy se ostatně varianta americko-italského vyjednávání mezi pohledy promítala i do samotné tvorby.

Sám oceňuji i zpravidla nezmiňovanou kompoziční kvalitu snímku, pyramidální konstrukci. První a šestý příběh jsou si paralelní zobrazením množství pohledů, přítomností osobního gesta a reprezentací posunu v ne/porozumění. Druhý a pátý příběh jsou vlastně etnografické miniatury, v nichž představitel jedné kultury vstupuje do prostředí jiné a dospívá ke znejasnění svého výkladu věcí. Třetí a čtvrtá povídka jsou melodramata: milostným příběhem s „labyrintizací“ zápletky flashbackem a akčně-válečným příběhem s „labyrintizací“ prostoru.

Rosselliniho žel ve fázi dokončování snímku postihla rodinná tragédie a byl s to jej do zamýšlené (dnešní) podoby dopracovat až k uvedení v Paříži, kde se mu nicméně dostalo vřelého přijetí od francouzských kritiků v čele s Andrém Bazinem, což Rosselliniho i jeho přístup definitivně umělecky etablovalo.

Radomír D. Kokeš