Žalozpěv stezky

Námět pro svůj první film objevil Satjádžit Ráj v první půli čtyřicátých let, když pracoval jako ilustrátor knih. Svými půvabnými kresbami dostal za úkol doprovodit autobiografickou knihu Pather pančali (Písnička na cestu), kterou napsal Bibhutibhušan Banjopádháj. Jako zapálený cinefil Ráj okamžitě vycítil, že příběh o chlapci, jenž vyrůstá v drsných podmínkách bengálského venkova, v sobě skrývá poetické kvality, které žádný indický filmař dosud nevytěžil. Netušil však, jak obtížné bude převést je na plátno.

Ráj se dlouho, leč bezúspěšně snažil sehnat finanční prostředky na realizaci vysněného projektu. Zkraje padesátých let pochopil, že s pouhými storyboardy v ruce žádnou finanční podporu nezíská. Filmový štáb tedy poskládal ze svých přátel a natáčení začal financovat z vlastní kapsy. V roce 1954 se na Ráje usmálo štěstí, když si vznikajícího filmu všiml Monroe Wheeler z newyorského Muzea moderního umění. Skrze něj mohl začínající filmař získat přístup k americkému publiku – musel však svůj film dokončit do dubna následujícího roku.

Mnoho technických aspektů se nakonec nepodařilo finalizovat podle Rájových představ, přesto se Žalozpěv stezky v květnu roku 1955 promítal prvním divákům v Muzeu moderního umění. V srpnu téhož roku se dočkal domácí premiéry v Kalkatě a následujícího roku uvedení na festivalu v Cannes, kde byl vyznamenán cenou pro „nejlepší humánní dokument“.

Příběh malého chlapce Apua, který vyrůstá na venkově spolu s rodiči, starší sestrou Durgou a vetchou tetou si získal přízeň diváků po celém světě. Obdivovatel a následovník neorealistů Satjádžit Ráj jím začal psát novou kapitolu indické kinematografie, v níž není místo pro teatrální výstupy a melodramatická gesta. Namísto toho dojímá neokázalým lyrismem a vzývá univerzální hodnoty humanismu.

Jan Bergl