Peter Strickland uvádí: Případ Barnabáš Kos

Satirická tragikomedie Případ Barnabáš Kos, natočená podle povídky Petra Karvaše, se jeví jako typické novovlnné dílo, v němž autor využil ideologické oblevy a opřel se do důsledků vlády Komunistické strany Československa. Ve skutečnosti snímek začal vznikat už v padesátých letech, jeho výroba však byla zastavena, a to hned dvakrát. Finalizace se tak dočkal až v roce 1964 a uvedení do kin v dubnu následujícího roku. Vypráví o titulním (anti)hrdinovi, který je coby hráč na triangl nejsnáze nahraditelný člen symfonického orchestru. Agilně však navštěvuje chmelové brigády, a proto je v očích nadřízených ideální kandidát na post ředitele. Barnabáš není cynický kariérista a povýšení považuje za omyl. Rychle ale pochopí, že jako ředitel si vydobude respekt, který mu momentálně nikdo neprojevuje. A co víc, mohl by také celému světu odhalit netušený potenciál svého trojúhelníkového nástroje… Sólo pro triangl, které se stane Barnabášovou kýženou metou, dokonale vystihuje absurditu doby vzniku filmu. Scenáristé Peter Karvaš a Albert Marenčin nicméně neuplatňují nadsázku v takové míře jako třeba Pavel Juráček (Případ pro začínajícího kata, 1969) a vyprávějí víceméně realistickou moralitu, v níž Josef Kemr přesvědčivě ztvárnil obě charakterové polohy titulní postavy: chronickou servilitu i následnou panovačnost. Moderní design snímku určuje především kamera Tibora Biatha, zachycující chladnou architekturu prostorů, v nichž se příběh odehrává.

Přestože politický systém, jenž pátý film režiséra Petra Solana tepe, je už hudbou minulosti, Případ Barnabáš Kos nepřestává být relevantní ani dnes. Kromě doby, kdy talentovaní lidé museli přihlížet řádění diletantů na odpovědných místech (jak se psalo v dobovém vydání Filmového přehledu), tvůrci tematizují také mnohé nadčasové nešvary. Skvěle kupříkladu zachytili rychlost, s níž lidské ego pozře schopnost sebereflexe.

Jan Bergl