Procesy

Bělorusko bývá označováno za poslední evropskou totalitu. Její existence se asi nejvíce blížila konci při masových protestech proti prezidentu Lukašenkovi v letech 2020–2021. Systém tehdy nápor vydržel a na demonstrace odpověděl brutální protiakcí. Spolu s plošnými represemi se ve velkém začaly rychle rojit absurdní zákony. Na atmosféru nastalého politického zmaru reagovali lidé vymýšlením anekdot odlehčujících tristní realitu na snesitelnou úroveň. Hromadné zatýkání, urputný patriotismus a hrozící válka se staly ingrediencemi situačního humoru stejně jako za dob Sovětského svazu, kdy byly vtipy o politice poměrně trpěným a obecně rozšířeným protirežimním prohřeškem. Ze střípků lidové slovesnosti se zrodil nápad na minisérii, která měla být groteskní vizí běloruské reality, situovanou do blízké budoucnosti. Stáli za ní běloruský herec, scenárista a skladatel Michas Zuj společně s renesančně nadaným režisérem Andrejem Kašperskim, který tu figuruje i jako scenárista, herec a producent, za sebou má ovšem i kariéru kameramana a střihače.

Jejich úvaha, jak státní aparát při masovém zatýkání zareaguje na to, až budou věznice plné, tvoří výchozí situací prvního z příběhů. Strašidelné vize výchovy k vlastenectví nabízí druhá, mrazivě pointovaná novela, na niž navazuje kafkovsky laděný a thrillerově snímaný sen ministerského úředníka. Závěrečnou část minitetralogie tvoří osud ženy, která se nemá komu svěřit s obavami o syna. Žánrově laděné příběhy lehce přepínají mezi humorem a hororem prostřednictvím sugestivně slídivé kamery i dokonale vypilovaných dialogů, které navodí imbecilní atmosféru televizní show, ale dokážou stejně barvitě zpřítomnit i dialekticky neúprosnou a lexikálně nesmyslnou rétoriku stranických schůzí z dob dávno minulých.

První nezávislý běloruský film uvedený na LFŠ musel vznikat v sousedním Polsku a bojoval mimo jiné i s nedostatkem herců, kteří by se projektu nebáli účastnit.

Kamila Dolotina