Žiletky

Zdeněk Tyc byl všeobecně považován za největší talent generace nastupující na přelomu osmdesátých a devadesátých let. Jeho absolventský film Vojtěch, řečený sirotek (1990) zaujal poetikou odkazující k československé nové vlně a kritiky nadchl natolik, že byl v roce 1990 za Československo navržen na Oscara za nejlepší neanglicky mluvený film. O to více mrzí, že se Tyc na nové, polistopadové tržní pořádky nikdy neadaptoval a velké ambice vystřídala všeobjímající tvůrčí frustrace, kvůli které realizoval za třicet let pouhých šest celovečerních filmů.

Žiletky měly být přitom filmem pro soutěž v Cannes, zdrcujícím podobenstvím o útrapách mladého člověka v moderním světě, navíc komponovaným v metaforických, asociativně řetězených obrazech. S odstupem téměř třiceti let nepřekvapí, že se výsledný tvar ve své době nesetkal s nadšením ani u diváků, ani u kritiky. Jde o film podivně kolísavý ve svém účinku, jako by se v Tycovi neustále prala ambice pouze přihlížet a dokumentovat s touhou vytvářet cosi okázale uměleckého se symbolickými přesahy. Je to ale stále film místy až uhrančivě krásný, v sekvencích či scénách, nebo jen v detailech, jednotlivostech.

A dá se na něm demonstrovat problematičnost nálepky chcípáckého filmu – pomiňme nyní to, že Petr Marek i Petra Hanáková hovoří v této souvislosti dokonce o žánru. Andrej Chadima v podání autentické ikony českého undergroundu Filipa Topola se ztrácí v sobě samém a v mechanickém, podivně beztvarém světě, kterému nerozumí. V tom má blízko kupříkladu ke kafkovským hrdinům, ostatně ke kafkovskému světu se Tyc otevřeně hlásí tím, jak komponuje filmový prostor. Psal Kafka chcípácké romány?

Andrejovi se navíc nakonec v onom „příběhu o lásce až za hrob“ podaří překročit hranice barevného světa a najít si svou cestu. Slova Topolova textu k titulní písni snímku to říkají nejvýmluvněji: Jedeme ve vlaku a v podstatě furt s peklem a andělem, než se nadějem… Jde tedy o film o bolestné cestě k poznání. Na tom mi nepřijde pranic chcípáckého.