Smutek a radost v životech žiraf

„Čím jsi smutnější, tím musíš být optimističtější.“ Dvanáctiletá Žirafa, dívka s mírně autistickými sklony, žije v Lisabonu jen s otcem. Jejími slovy řečeno: žije s mužem, který je jejím otcem. Žena, která byla její matkou, totiž zemřela. Žirafa má plyšového medvěda, který je dost sprostý a nejde pro nějakou tu kurvu nebo prdel daleko. Stačí, když se dospělí nedívají. Medvědovi dívka říká Judy Garlandová, ale on by byl raději Spartakus Čechov. Žirafa mu každopádně slíbila, že jakmile začne cítit, že dospívá, ukončí medvědovu nastávající osamělost a existenciální trápení.

Když dívka zjistí, že její otec si kvůli finanční tísni nemůže dovolit zaplatit kabelovou televizi s jejím oblíbeným přírodovědným kanálem Discovery, vydá se na dobrodružnou cestu městem. Cílem je zajistit si 53 507 eur, což je částka, kterou bystrý plyšový medvěd vypočítal na předplatné do 100 let jejího věku.

Herec, divadelní režisér a někdejší ředitel lisabonského Teatro Nacional Dona Maria II

Tiago Gomes Rodrigues napsal mezinárodně úspěšnou hru o dívce, jejíž vnímání vlastního dospívání je centrálním bodem celého tragikomického světa. Dětská chuť žít se v něm střetává s dospělými pravidly a existenciální marností. A také s mile absurdním humorem, reflektujícím fakt, že dospívající dívce je vždy něco příliš velké, nebo příliš malé.

Režisér Tiago Guedes Smutek a radost v životech žiraf přepracoval do filmové podoby a natočil ho jako svůj celovečerní debut. Roli Žirafy svěřil do té doby zcela neznámé Marii Abreuové, která ji ztvárnila s vážným výrazem a umanutostí, jež se nemění tváří v tvář pouličnímu podvodníčkovi, premiérovi Portugalska nebo vlastnímu otci. Osvěžující dílo s nahořklým tématem ztráty iluzí vyzývá dospělé k oprášení dětské perspektivy a Tiago Gomes Rodrigues tvrdí, že nejraději dílo ukazuje smíšenému publiku dospělých a dětí zároveň.

Pavel Sladký