Zpráva o záchraně mrtvého

Zpráva o záchraně mrtvého je třetím celovečerním snímkem režiséra, scenáristy a producenta Václava Kadrnky. Stejně jako v případě autorových předchozích titulů, křehké autobiografické črty Osmdesát dopisů (2010) a rozjímavé středověké pouti Křižáček (2017), má divák co dočinění s umělecky svébytným, hluboce introspektivním, až asketickým dílem. Upevňuje Kadrnkovu pozici esteticky vyhraněného solitéra hrdě se hlásícího k pomalému a spirituálnímu filmu. Svůj nejnovější počin zakládá na osobních zážitcích a zkušenostech, přičemž opět čerpá z motivu rodičovství.

Matka se synem navštíví otce v nemocnici. Leží v kómatu po mozkové mrtvici, lékařská prognóza je chmurná. S bezvládným tělem opakovaně a zarputile komunikují. Hledají správná slova, sklánějí se nad ním, drží jej za ruce, pouštějí mu hudbu. Muž na přístrojích nereaguje, manželka s potomkem čelí vlastnímu strachu a nejistotám. Věcnost ustupuje symbolice a bezmoc pokornému smíření dávajícímu průchod nesmírně intenzivní katarzi…

Strohý, odtažitý a ve všech aspektech maximálně soustředěný film plyne v pozvolném tempu a rezignuje na dějovost. Syn buďto hledí do dáli, nebo duchem nepřítomný bloumá nemocničním labyrintem a vrací se k otcově lůžku, u něhož s matkou tráví většinu času. Postavy jsou (až „bressonovsky“) strnulé, málomluvné, prakticky bez emocí a mimiky, vykonávají mechanické pohyby. Minimalistický styl do velké míry staví na práci zkušeného kameramana Raphaëla O'Byrneho. Volí dlouhé záběry, velmi pomalé jízdy či statičnost. Film snímá ve vertikálním formátu umocňujícím vysoké stropy úzkých chodeb a s Kadrnkou důsledně pracují se světlem. Titulem prostupuje opakování jednoduchých vizuálních a zvukových motivů a střídmé užití hudebního podkresu Ivany a Vojtěcha Havlových.

Jaroslav Cibulka