Kdo zrazuje

I když konec roku 1956 přinesl v Polsku svobodnější období, všechny nové filmy z tohoto roku se nesly stále v duchu socialistického realismu, který byl tehdy pro filmaře závazný. Ani Kawalerowiczův snímek Kdo zrazuje není výjimkou. Jeden z pozdějších kritiků ale poznamenal, že tento snímek je současně „pro i proti poetice socialistického realismu“. Inovativně působí zejména neotřelá struktura vyprávění – do ústředního příběhu jsou totiž včleněny tři samostatné retrospektivní povídky a teprve poslední z nich celý příběh objasní. Autoři rovněž obratně využili hned několika žánrů: od dramatu přes film válečný či dobrodružný až po krimi, pomocí kterých se jim podařilo udržet po celou dobu filmu napětí diváků.

Když z jedoucího vlaku vyskočí muž, přispěchají mu na pomoc dva náhodní svědci. S hrůzou zjistí, že si muž při pádu znetvořil tvář k nepoznání. Lékařům se bohužel nepodařilo jeho život zachránit a identifikace „muže bez tváře“ se absencí jeho dokladů komplikuje. Kdo to byl? Tato otázka spustí retrospektivní vyprávění dalších tří postav, které jeho čin přímo ovlivnil. Lékař se ve svých vzpomínkách vrací do doby okupace a řeší záhadný střet dvou skupin odbojářů náležejících ke stejné organizaci, vyšetřující kapitán pro změnu vzpomíná na zradu svého kolegy při likvidaci zločinecké organizace. Teprve třetí příběh odhalí skutečnou identitu muže a celý příběh objasní.

Ačkoli byl Kawalerowiczův film Kdo zrazuje stále silně svázán konvencí socialistického realismu, představuje již jasný odklon od této doktríny. Svojí kvalitou se vymykal tehdejší domácí produkci a stal se nejlepším filmem roku. Kawalerowicz připravil tímto filmem půdu pro nastupující umělecký směr: polskou filmovou školu, ke které se svými dalšími snímky přímo hlásil a kterou rovněž jako šéf tvůrčí skupiny KADR podporoval (vznikla v ní skoro všechna klíčová díla tohoto směru).

Petr Vlček