Žralok v hlavě

Nenápadný, kultivovaný, svým způsobem vlastně minimalistický film o podivínovi z přízemního bytu, jehož světem je ulice, na kterou se dívá, a lidé, kteří po ní procházejí. Zatímco pro sousedy z domu, kteří ho už znají, je spíš takovým živým inventářem, okolí jeho povídavost a lehká zmatenost překvapuje. Většinou nepříjemně. Většina z kolemjdoucích si úzkostlivě drží své role a málokdo projeví ochotu napojit se na duševní svět někoho, kdo vzhledem ze všeho nejvíc připomíná bezdomovce. A tak muž žije ze dne na den, z roku na rok a my sledujeme tok každodenních banalit a prostřednictvím animovaných vložek i stav jeho mysli.

Každý máme svého brouka v hlavě, červíčka pochybnosti, kapku nejistoty či kostlivce ve skříni, který s námi žije a který se v čase proměňuje. Hrdina filmu má žraloka, možná nebezpečného (schizofrenie?), možná úplně neškodného, ten ho ale nejspíš už brzy připraví o jeho přízemní vitrínu života.

Scenáristka a režisérka Maria Procházková (* 1975), vnučka legendárního scenáristy Jana Procházky (mj. Kočár do Vídně, 1966; Ucho, 1970; Páni kluci, 1975), zaujala už během studií na pražské FAMU. Ve svých filmech dokázala kombinovat hereckou akci s animací, přičemž se zajímala o zdánlivě obyčejné, ale přitom životně důležité momenty našich životů. V krátkém filmu Příušnice z roku 1998 (mj. Zlatý střevíček na Zlín film festivalu) například nabídla autentický vhled do života šestileté dívenky měsíc před jejím nástupem do školy. Její celovečerní debut byl tedy vyhlížen s velkým očekáváním, zvlášť když do hlavní role obsadila Oldřicha Kaisera, a ten pro potřeby natáčení dokonce poskytl svůj tehdejší letenský byt (čehož posléze hořce litoval, protože kvůli zájmu fanoušků byt musel následně prodat a přestěhovat se jinam). Film nakonec ale proběhl kiny bez většího zájmu diváků a ohlasu kritiky. Ostatně stejně jako další režisérčin film Kdopak by se vlka bál (2008). Bohužel.

Jaroslav Sedláček