Hadí plyn

Snímek vypráví příběh o Robertu Kleinovi, který ve Francii opouští svou partnerku Saadu a vrací se zpátky do Prahy, aby hledal svého nevlastního bratra. Zjistí, že bratr odjel kamsi do neprozkoumaných končin v neprostupných oblastech „evropské divočiny“. Přestože se viděli jen dvakrát, Robert se rozhodne svého bratra najít – a během toho i (znovu)objevit sebe samého. Je to cesta do nitra přírody a zároveň do nejtemnějších stránek lidské duše.

Hlavní hrdina objeví japonskou firmu, která v oblasti loví úhoře, ale setkává se také s Američany provádějícími nelegální průzkum těžby. Jde tedy v základu o konfrontaci kontinentů, o střet kultur: Evropy, Asie, Ameriky a Afriky. Snímek vychází z novely Josepha Conrada Srdce temnoty (1901). Jařab sice pracuje s podobným typem postavy, ale obrací naruby kontext: zatímco v předloze přichází koloniální běloch do Afriky a je konfrontován se světem jejích obyvatel, v Hadím plynu už přichází za tímto bělochem Afrika sama. Snímek je tedy možné číst i ve stínu migrační krize roku 2015. Velkým tématem filmu je též konfrontace koloniální minulosti se současností.

Příběh pracuje s až kafkovským hrdinou, který se snaží zorientovat ve světě kolem, řada bizarních až absurdních situací zase může připomínat díla tzv. řecké divné vlny. Tajemnou a podezřelou atmosféru příběhu dotváří zejména hudba Jakuba Kudláče a povedená zvuková stopa designéra Richarda Müllera, často mystifikující diváka a narušující diegetický svět. Je zřejmé, že Srdce temnoty Jařab už zpracoval ve formě divadelní inscenace (Divadlo Komedie, 2011; i tehdy s Majerem v hlavní roli): herectví je víceméně divadelní, postavy přesně vyslovují, vše snímá statická kamera, pomalejší střih nechává postavy plně působit na diváka, aby bylo možné zaznamenat i nejjemnější detaily jejich výrazů a gest.

Jakub Kos