Špioni (hudba: Jan Tomáš)

Jakkoli se samotný Fritz Lang o svých Špionech vyjadřoval jako o malém filmu s velkým množstvím akčních scén, pořád se natáčel dvakrát déle než jeho nejrozmáchlejší hollywoodské filmy. Špioni bývají v duchu řečeného chápáni jako spíše neambiciózní žánrový snímek mezi dvěma ctižádostivými sci-fi spektákly: Metropolis (1926) a Žena na Měsíci (Frau im Mond, 1929), ale s tím se zdráhám souhlasit. Špiony totiž chápu jako druhé z jeho trojice kriminálních mistrovských děl: Doktor Mabuse, dobrodruh (Dr. Mabuse, der Spieler, 1922), Špioni a Vrah mezi námi (M, 1931). Navazuje v nich na poetiku francouzských seriálů Louise Feuillada, když vidí svět jako členitou síť her podsvětí a policie, využívajících a zneužívajících jeho dalších obyvatel k dosahování svých cílů – a lze říci, že Lang je na rozdíl od Feuillada fascinován především svými padouchy.

V Doktoru Mabuseovi nabízel variaci na fantomasovský mýtus, kde Mabuse s tisícem tváří a tisícem zaměnitelných pohůnků může být kdekoli a kýmkoli. Ve Vrahovi mezi námi je pak skutečným padouchem společnost, přičemž podsvětí a policie se ve svém cynismu nebezpečně zrcadlí... a nejtragičtější figurou zůstává duševně nemocný vrah dětí. A Špioni? Na jedné straně jde o upřímnou žánrovou rozkoš ve feuilladovském duchu, v níž je samo rozvíjení senzační situace důležitější než její rozuzlení – a akční scény se řetězí ve vlacích, letadlech a automobilech, špionážní centrum padouchů je ve vězení, každá druhá místnost má tajný východ, po střechách se chodí častěji než po chodnících a cokoli může ve správný okamžik vyletět do povětří. Na druhé straně jde o značně zneklidňující, protože dnes velmi povědomý obraz světa protkaného informačními technologiemi, kde hlavní padouch Haghi (stejně jako v případě Mabuseho v podání strhujícího Rudolfa Kleina-Roggeho) má sice na rozdíl od kladného hrdiny (prostě jen agent č. 326) jméno, ale už není tolik vojákem v poli jako chladnokrevným manipulátorem, ovládajícím z invalidního vozíku všechny a všechno jen pomocí techniky, vydírání a informací. V rozmáchlých celcích snímané velkolepé scenerie svých Nibelungů (1924) a Metropolis (1926) přitom Lang nahradil dravě energickou hrou polodetailů a detailů, nabízeje okouzlující špionážní zábavu, při níž překvapivě často mrzne úsměv na rtech.

Radomír D. Kokeš