Karel Kachyňa / ČSFR 1992 / 90 min. / HD file
Suverénní vládce nemocničního pokoje Ruda trefně přezdívaný Lže a krade slíbí malé spolupacientce Aničce, že na pokoj přivede Mikuláše. Jeho snahu však přeruší bdělý nemocniční personál i nešťastné zranění ruky. Nicméně advent je čas zázraků a stát se může cokoliv.
Jan Procházka společně s režisérem Karlem Kachyňou napsal tento filmový scénář podle vlastní povídky Lže a krade v roce 1969. K jeho realizaci už ale na úsvitu normalizace, kdy Procházkovo jméno figurovalo mezi zakázanými umělci, dojít nemohlo, a tak musel Kachyňa počkat dalších 20 let, než se k tomuto projektu svého dvorního scenáristy mohl vrátit.
Převod této látky na filmové plátno však byl komplikovaný i ve svobodném Československu. Při prvním pokusu v roce 1990 se plánovaný celovečerní film v barrandovských studiích nepodařilo natočit kvůli chybějícím financím. Povedlo se to až o dva roky později, kdy ve spolupráci s Českou televizí vzniklo televizní drama nazvané Městem chodí Mikuláš.
Hlavním hrdinou komorního příběhu je třináctiletý výrostek Ruda Filipec přezdívaný Lže a krade. Je to nezvladatelný provokatér, který se v předvečer Mikuláše zotavuje v omšelé nemocnici. Konstantně provádí nejrůznější naschvály i krádeže cigaret zdravotnickému personálu, a to hlavně naivní zdravotní sestře Aleně, ale i notorickému alkoholikovi doktoru Koníčkovi. Nejvíc spadeno má však na přísnou vrchní sestru Libuši přezdívanou pro svou upjatost Stará koza. Pod jeho navenek drsnou slupkou se ovšem ukrývá citlivá duše, a tak slíbí malé vyplašené holčičce, že jí na nemocniční pokoj dovede Mikuláše.
Tím roztočí kolotoč událostí, kdy i přes množství konfliktů, nedorozumění a dramatických událostí vznikne mezi osazenstvem nemocnice sice dočasný, ale to o intenzivnější pocit sblížení. Tvrdým krunýřem totiž maskují zranitelné jádro všichni, např. vrchní sestra se dosud nevyrovnala se zkrachovalým milostným vztahem ke Koníčkovi a Ruda nedokáže přijmout fakt, že se díky nezodpovědné matce nemá kam vrátit. Smířlivý konec filmu tak dává naději, že i ti největší životní outsideři, kteří nedostali do života rozdané zrovna ty nejlepší karty, mají přece jen malou naději na lepší budoucnost.
Jan Šulc