Při mně stůj

Filmů o třicátnících, kteří se potácejí v pochybách o svém dalším směřování, vzniká mnoho. Jen vzácně se ale objevují snímky schopné přiblížit existenciální podtext jejich života, které pod slupkou silného ega vidí i zranitelnost duše. Debutující režisérka Tamara Dondurejová dokázala vytvořit velmi aktuální výpověď o generaci, která se už postavila na vlastní nohy, nemá chuť opakovat chyby svých rodičů ani brát na sebe jejich závazky. O pokolení ekologicky a občansky uvědomělém, které se cítí svobodněji bez stabilní práce, manželského glejtu a zotročujících bankovních úvěrů. Film vystavěný na pomlkách a elipsách přibližuje křehký svět hrdinů, které v jejich rozletu paradoxně svazují nekonečné možnosti volby.

Při psaní filmu spojila režisérka své síly s Antonem Jarušem, jehož scénáře k filmům Těsnota (Kantěmir Balagov, 2017) či Uvolnit pěsti (Razžimaja kulaki, Kira Kovalenková, 2020) triumfovaly v Cannes a pomohly zformovat novou intonaci nastupujících ruských režisérů. Stejně krystalicky čiré, zdánlivě emočně oproštěné a zároveň niterně naléhavé repliky jsou příznačné i pro hrdiny snímku Při mně stůj. I tento třetí Jarušův film je obrazem ženy a jejího složitého emočního univerza, které s okolím nesdílí verbálně, ale především pomocí náznaků. Modelka Jekatěrina Jermišinová v jedné ze svých prvních filmových rolí vytváří přesvědčivý obraz moderní nezávislé ženy, která je nezdolně přesvědčena o své pravdě, neleká se tlukotu biologických hodin, ani v nejtíživějších situacích nepotřebuje cizí soucit, ale ocení respekt a pochopení.

Stejně jako architektka Kira touží proměnit odlidštěné centrum Moskvy do příjemně komunitního prostoru obývaného šťastnými lidmi, se i režisérka snaží o představení jiné ruské společnosti a jiné tváře megapole, než na jakou jsme zvyklí z tamních artových filmů či z našich televizních obrazovek. Společnosti uvědomělé, která odmítá pokrytectví, věří v tvořivost a ne v destrukci. I proto se autorka filmu rozhodla po 24. 2. 2022 opustit zemi a žít v exilu.

Kamila Dolotina