Pohádky po babičce

Babička vždycky před spaním četla pohádky, které teď nemá kdo číst… Nejmladší Zuzanka se večer rozhodne vyčarovat pro své sourozence speciální kouzlo – použije k tomu babiččin slaměný klobouk a začne vyprávět pohádky přesně tak, jak to uměla jen ona. Pohádky z vybraných slov se proměňují v obrazové příběhy, které děti vtahují do světa fantazie a zároveň jim pomáhají zpracovat smutek, porozumět ztrátě a najít rovnováhu v měnícím se světě. Právě síla vyprávění se stává tím, co všechny opět spojuje, co přináší naději – a co zároveň odhaluje, jak mocná může být lidská představivost.

Celovečerní animovaný film Pohádky po babičce vycházejí z povídkové knihy Arnošta Goldflama O nepotřebných věcech a lidech. Tematizuje paměť, stárnutí a mezigenerační vztahy, které zpracovává s citlivostí a hlubokým porozuměním. Film je natočený technikou stop-motion loutkové animace – metodou, která každému pohybu dodává zvláštní rytmus, texturu i poetičnost. Snímek se hlásí k tradici evropského autorského animovaného filmu, který se nebojí umělecké výpovědi, ale zároveň zůstává divácky přístupný a sdílný – zejména díky své laskavosti, imaginaci a melancholické poetice.

Za vznikem filmu stojí producent Martin Vandas, který stál u jeho zrodu od samého počátku a věnoval mu více než deset let tvůrčího a dramaturgického úsilí. Díky tomu se podařilo z jednotlivých Goldflamových povídek vytvořit jednotný a silný filmový celek, který nepůsobí roztříštěně. Na filmu se celkem podílela čtveřice režisérů v čele s Davidem Súkupem. Film vizuálně sjednocuje výtvarný styl Patricie Ortiz Martínez, kterou si režisér Súkup přizval na základě předchozí spolupráce na Fimfáru. Její styl je neoddělitelnou součástí filmového jazyka: nese v sobě humor, jemnou stylizaci a dodává každému příběhu osobitý vizuální charakter. Pohádky po babičce měly světovou premiéru na Berlinale, byly ale uvedeny také na festivalech v Annecy a Zlíně.

Jakub Kos