Slečna Mendová II

Na režijní debut Fjodora Ocepa a Borise Barneta žel filmová historie pozapomněla, když ze sovětské němé kinematografie vyzdvihla ideologicky i avantgardním přístupem jednoznačnější a údernější filmy Ejzenštejnovy, Pudovkinovy či Vertovovy. V kinech nicméně Slečna Mendová zaznamenala obrovský úspěch a o pronikání avantgardních tendencí do sovětské populární kinematografie před nástupem socialistického realismu říká vlastně více než kanonická díla zmíněných radikálů.

Představuje tzv. sovětský amerikanismus, kdy sovětská společnost a kultura vzdor ražené ideologii vykazovaly fascinaci americkým způsobem života a populární kulturou. Typickým příkladem byl slavný snímek Lva Kulešova Neobyčejná dobrodružství Mr. Westa v zemi bolševiků (Neobyčajnyje priključenija mistera Vesta v straně bolševikov, 1924), v němž si ostatně (jeho žák) Boris Barnet zahrál hlavní roli. O dva roky později pak v podobě Slečny Mendové spolu s Ocepem nabídli ještě dravější, frenetičtější a opulentnější variaci na oblíbené americké akční seriály s neohroženou hrdinkou v hlavní roli.

I když se inspirovali poctou západnímu braku v upřímně praštěné knize Marietty Šagiňanové Mess Mend aneb Američané v Petrohradě (1923, česky 1958), svoje dobrodružství mladých revolucionářů v boji s konspirací kapitalistických zločinců pojali podstatně soudržněji. Vedle norem zmíněných akčních seriálů desátých let navíc zjevně navázali i na postupy celovečerních grotesek první poloviny dvacátých let – leč v práci se škvárem se přiblížili estetice mnohem pozdější, tzv. postmoderní. Ve Slečně Mendové lze totiž jen stěží rozlišit hranici mezi výsměchem a láskyplnou poctou, mezi oslavou a satirou, mezi žánrovým naplněním a žánr ironizující hrou.

Co ovšem dobová kritika vnímala coby ideologicky neodpovědné, lze z dnešní perspektivy chápat jako čistou radost z kinematografických možností. Kupříkladu u jedné opulentní honičky je s přibývajícími minutami čím dál nepodstatnější, kdo se vlastně za kým honí a proč, ale estetickým těžištěm se stává sama dynamika vedená napříč dopravními prostředky, neustále na pokraji fatálního nebezpečí. Slečna Mendová tak přináší potěšení blízké spíše žánrovou minulost si uvědomujícím bondovkám, jonesovkám a nesplnitelným misím, potěšení na hraně grotesky, melodramatu a špionážní fresky, potěšení z pohybu... objektů, rámování a společenských sil.

Zatímco Ocep se brzy přesunul do zahraničí, Barnet pak na tyto postupy živě, byť méně excesivně navázal, ať už šlo o rozpustilou Moskevskou modistku (Děvuška s korobkoj, 1927) nebo kolektivistickou komedii Činžák v Trubné ulici (Dom na Trubnoj, 1928). Těžko říct, zda by oné vzácné vyváženosti mezi agitační a žánrovou dimenzí v případě obou děl dosáhl bez extrémní zkušenosti se Slečnou Mendovou. A abychom přitom coby odpovědná (Letní filmová) škola rekonstruovali i dobovou zkušenost s dávkovaným seriálovým vyprávěním, promítneme si první díl v hlavním odpoledním čase s živou hudbou a další dva vždy příští ráno s nahraným hudebním doprovodem.

Radomír D. Kokeš