Černá dynastie

Diváci si k tomuto pozoruhodnému snímku cestu nenašli, téměř jej ignorovala i dobová kritika, přitom jde o opětovný důkaz Procházkova nevšedního pozorovacího talentu a schopnosti najít velký příběh i ve zprofanovaných prostředích zemědělského družstva či továrních hal. V nich se navíc zbytečně nezdržujeme, po úvodní efektní sekvenci se do továrny na výrobu lokomotiv vracíme jen v nezbytně nutných momentech. Příslušníci tří generací rodu Koudelků, jejichž životy se stále točí kolem jedné fabriky, totiž mají (zaplaťbůh) i své životy a na ně se Jan Procházka soustředí především. Už jen to, že postavy budovatelského dramatu mají charaktery a motivace, působí na poučeného diváka úlevně, a co teprve až zjistí, že se dokonce i ve zlomových bodech svých životů chovají jako lidé, a tedy chybují a nesou si tíhu svých chyb!

Pro zkušeného asistenta režie Štěpána Skalského šlo o první samostatný film, režijně byl do té doby podepsán pouze pod filmem Všude žijí lidé (1960), kde spolupracoval se zkušenějším Jiřím Hanibalem. Zároveň jde o jeho nejfilmovější režii. Jestliže většina jeho dalších filmů trpí přílišnou statičností a literárností, jeho debut udivuje lehkostí, s jakou se mu podařilo časově rozsáhlý a spletitý příběh odvyprávět. Zejména sekvence, v nichž dědeček a syn Koudelkovi na základě vizuálních či zvukových reminiscencí vzpomínají na střípky svých životů, v nichž se zrcadlí osudy a činy nejmladší generace jejich rodu, působí lehce a nenuceně a nenarušují tempo a rytmus vyprávění. Jde o přirozené asociace proudu vědomí, s jakými se můžeme setkat v literatuře, jen podané filmovou řečí. Přirozená a civilní je i kamera Františka Valerta, jejíž realismus je často kladen do kontrastu s expresivní hudební partiturou Evžena Illína. A tak i přesto, že se Procházkův příběh neobejde bez klasických atributů filmů obracejících se do historie Československa a dělnického hnutí (dělnické stávky rozháněné policisty, žabomyší spory mezi socany a komunisty, rozezpívaný sovětský osvoboditel) jde i po více než šedesáti letech o malý dobrý film, což je vzhledem k jeho námětu (a dedikaci XII. sjezdu KSČ) malý filmařský zázrak.

Aleš Říman