Hraniční hlídka

Film Hraniční hlídka je první koprodukcí, na které se po rozpadu Jugoslávie podílely všechny její bývalé státy. Lidé od filmu tak celému světu ukázali, že i v exjugoslávském prostoru spolu mohou bez problémů spolupracovat, a to bez ohledu na příslušnost k různým národům či k různým náboženským vyznáním. Ukázali tak, že nositeli nenávisti, která způsobila v první polovině devadesátých let krvavou válku, byli jako všude jinde na světě lidé hloupí a omezení, kteří pod záštitou národních idejí získali převahu a páchali zlo.

Film Hraniční hlídka zavádí diváka do prostředí multietnické jednotky Jugoslávské lidové armády střežící v horách nad makedonským Ochridem hranici s Albánií. Atmosféra v mikrokosmu této uzavřené skupiny výstižně ukazuje, jak to mezi jednotlivými národy Jugoslávie v roce 1987 fungovalo. Zdá se, že rivalita či řevnivost mezi příslušníky jednotlivých národnostních skupin připomíná vztah, který panoval ve společném státě mezi Čechy a Slováky. Podobné vtipy, jaké je možné vidět ve filmu, se dělají ale i dnes – v Brně na Pražáky, na Valašsku na Hanáky či v Praze na zbytek našeho malého světa – a připadá nám to normální…

Zneklidňující je skutečnost, že jen čtyři roky od roku, do kterého je zasazen děj filmu, situace v Jugoslávii eskalovala do série válek, které zachvátily takřka celé její území. I o tom je film Hraniční hlídka, byť hrozba ve filmu přichází na první pohled zvenčí. Ve skutečnosti, stejně jako ve filmu, ale nebyli nepřítelem Albánci, ale zejména lidé zevnitř, kteří zneužívali a různě ohýbali prohnilý systém. Mezi takové škůdce patří i nadporučík Pašić, který ve filmu touží po povýšení a převelení z makedonských hor někam blíže centru. Je pro to ochoten udělat prakticky cokoliv. Groteskní příběh, který režisér a scenárista filmu Rajko Grlić rozehrává, je signifikantní metaforou tehdejší jugoslávské (ale dalo by se obecně říct socialistické) společnosti, která setrvačností funguje, ale už je, aniž by si to někdo uvědomoval, v pokročilém stadiu rozkladu.

Jiří Fiala