Nevěsta

Jeho touha však ironií osudu zůstala v podstatě oslyšena, k samostatné režijní práci se totiž dostal prakticky až v plíživých počátcích normalizace. V nich ještě mohly vzniknout pod dohledem zanikajících tvůrčích skupin šedesátých let formálně i obsahově odvážné snímky nesoucí se na svobodomyslnosti éry československého filmového zázraku, divákům však byly důmyslně zatajovány, ať už absencí reklamy, případně omezené distribuce mimo velká města. To byl i případ Suchého Nevěsty. Suchý strávil počátek roku 1969 projektem inspirovaným vlastní divadelní hrou Sekta. Film na její motivy dokonce roztočil, natáčení bylo ale zastaveno a Suchý se k látce vrátil až po deseti letech, kdy se jej pokusil dokončit. Nevěsta pro něj byla až druhou volbou. Přesto dnes můžeme snímek s distribučním sloganem „Smutná veselohra o holce na vdávání“ vnímat jako pozoruhodné svědectví o autorově schopnosti přemýšlet jako filmový tvůrce a zároveň jako pádný důkaz o jeho divácké zběhlosti.

Asociativní metodou vyprávěný příběh mladičké Zdeny (Marta Vančurová), které tajemný chiromant věští z ruky svatbu v přesném datu, nebo celoživotní neštěstí, balancuje po celou dobu svého trvání na pomezí reality, fantazie a snu. Suchý se v něm zjevně inspiruje jak svými přáteli z řad nové vlny, tak velkými vzory z řad zahraničních světově proslulých tvůrců. V jednom tvaru se setkáváme s realistickými dialogy o svatbách a mládeži při rutinním bourání kuřecích tělíček v drůbežárně, pasážemi odkazujícími k poetice němé grotesky s motivem ukřižovaného Chaplina, felliniovským sladkým životem po československu či godardovskými snahami komentovat filmovou iluzi a narušovat její zažité pořádky. Připočteme-li k tomu kolážovitou stavbu děje inspirovanou zjevně surrealismem či domácí avantgardou 20. let a pochopitelně písně Suchého, Havlíka a Šlitra (tragicky zemřel na konci roku 1969, kdy ještě snímek nebyl dotočený), je to na hodinu a půl stopáže snad až příliš mnoho různorodých prvků a inspirací, aby mohly vytvořit organický celek. Zdena svou svatbu nakonec přece jen prožije, jakkoliv v představách. Znamená to mimo jiné, že i přes krajní nepřízeň reality se prozatím se svými sny rozvést odmítá.

Aleš Říman