Karamazovi

Herci Dejvického divadla autobusem přijíždějí ke staré ocelárně Nová Huť nedaleko polského Krakova, aby se zde zúčastnili nekonvenčního divadelního festivalu. Mají tu odehrát inscenaci Bratři Karamazovi, kterou již dlouhá léta uvádějí s velkým úspěchem v Praze. Vše se ale začíná komplikovat už při zkoušce představení. Jeden z herců musí nečekaně odjet zpátky do Prahy dotočit film, zatímco do děje zkoušeného představení neustále vstupují osobní spory herců a režiséra. Postupně přestává být jasné, co je fikce a co je realita, co je umění a co život. Vždyť umění ze života vychází, nebo ne?

Hlavním tématem zůstává otcovražda jako „nejhorší zločin ze všech“, ale film tematizuje například i intelektuály, kteří mají mít zodpovědnost za to, co říkají, nebo rýpe do herců, kteří podepíší více projektů naráz a pak musejí být na několika místech zároveň, čímž znehodnocují snažení ostatních. Zelenka tedy – pro něj typicky – ukazuje malé příběhy ve stínu těch velkých, zároveň zde konfrontuje i dvě časová období. Herci sice zkoušejí text napsaný v 19. století, ale i oni sami cítí, jak moc je o dvě století později téma aktuální. Film také ukazuje, že není potřeba rozumět jazyku, ale základním hodnotám. Do vyprávěného příběhu jsou totiž zapojeni i pracovníci ocelárny, kteří v lecčems z Dostojevského také rozpoznávají své životy, přestože představení nerozumí. Zelenka se vrací též k mystifikačním prvkům, jaké používají jeho rané mockumenty Mňága – Happy End (1996) a Rok ďábla (2002): pracuje s reálnými postavami českého kulturního světa a ve filmu mezi nimi rozvíjí vztahy a situace, kde je těžké odhadnout, nakolik odpovídají realitě. Ostatně něčím takovým film začíná a končí, čímž diváka varuje před nespolehlivostí informací obsažených ve filmu.

Karamazovi jsou vlastně trojitou adaptací. Jedno ze základních děl ruského literárního realismu adaptoval pro divadelní prkna na konci 70. let Evald Schorm, jeho adaptaci pak převzal Lukáš Hlavica a nazkoušel ji v Dejvickém divadle (hrála se čtrnáct let od roku 2000). A tuto inscenaci pak Petr Zelenka adaptoval do prostředí staré, zašlé tovární haly kdesi v Polsku, kde v 80. letech probíhaly protesty hnutí Solidarita (ačkoliv ve skutečnosti se vše natáčelo v Česku). Svým provedením, tedy umnou syntézou filmu a divadla, a odvážnou nadčasovou adaptací – vedoucí k tematizaci současných problémů – jsou Karamazovi v českém kontextu ojedinělým dílem. Stavějí na cenných kontrastech, nastíněných výše: fikce vs. realita, umění vs. život, Česko vs. Polsko. A stejně poutavým kontrastem je i samotná forma: film vs. divadlo.

Jakub Kos