Barmská harfa

Proslulost klasika japonské kinematografie Kona Ičikawy se v padesátých letech zdaleka nemohla měřit s věhlasem jeho známějších kolegů Akiry Kurosawy (Rašomon, 1950) a Teinosukeho Kinugasy (Brána pekel, 1953) či dokonce s popularitou titulní příšery z diváckého hitu Godzilla (Godžira, 1954), ale jeho vstup na tehdejší mezinárodní filmové kolbiště byl neméně impozantní.
V době, kdy Barmská harfa soutěžila na benátském festivalu, měl už Ičikawa za sebou pětadvacet filmů. Začínal jako animátor a po letech asistování (ze zdravotních důvodů nebyl odveden do armády) se po válce dostal k samostatné režii. Často adaptoval literární či divadelní předlohy, kriticky zobrazoval temnější stránky japonské společnosti a vedle tradičních melodramat se rovněž pokoušel o žánr satirické komedie. Žádné z jeho děl se však do té doby nepřiblížilo síle ani působivosti Barmské harfy.
Snímek scenáristicky zpracovala tehdejší režisérova manželka Natto Wadaová podle stejnojmenného románu Mičia Takejamy, který autor napsal pro děti a který byl poprvé publikován v roce 1948 (do angličtiny byl přeložen až v roce 1966 a česky vůbec nevyšel). Kniha, vyprávějící o osudu jednotky japonských vojáků kdesi v barmské džungli, měla mladým čtenářům dodat v těžké poválečné době naději do budoucna.
„Proč musí svět tolik trpět? Proč musí existovat tolik nevysvětlitelné bolesti? Není v silách lidských bytostí nalézt odpovědi, naším úkolem je jenom ulevit tomu velkému trápení světa… nalézt v sobě sílu a vytvořit mír tím, že půjdeme příkladem,“ svěřuje se na konci filmu vojín Mizušima, když se zbavil své identity, odmítá se vrátit domů a hledá usmíření s mrtvými.

Michael Málek