Klec hledá ptáčka

Debut mladé režisérky Maliky Musajevové se odehrává v Čečně, v klanovém prostředí, které zavazuje své členy k absolutní poslušnosti a kde je jakékoli vybočení z normy ostudou pro každého z nich. V zemi, kde mnozí z otců dávno zemřeli ve válce, se teď patriarchálních pořádků dožadují právě ženy. V tomto sdělení se film Musajevové výrazně odlišuje od snímků jejích spolužáků vedených věhlasným Alexandrem Sokurovem. Právě absolventi jeho filmové školy na Severním Kavkaze jsou nyní nejviditelnějším ruským festivalovým artiklem. Filmy Kantěmira Balagova (Těsnota, 2017; Vysoká dívka / Diylda, 2019), Kiry Kovalenkové (Uvolnit pěsti / Razžimaja kulaki, 2021) nebo Vladimira Bitokova (Hluboké řeky / Glubokije reki, 2018) premiérované povětšinou v Cannes mají však s Ruskem pramálo společného. Autoři v nich vycházejí z kavkazsky svérázného prostředí a vyjadřují se k tamním pořádkům a traumatům. Kritika klanového patriarchálního řádu, která je v nich všech čitelná, nabírá u Maliky Musajevové ne nutně sociální, ale spíše existenciální rozměr.

Titulním ptáčkem je tu dospívající dívka, jejíž dny naplňuje škola, domácí práce a bezcílné bloumání s nejlepší kamarádkou Madinou. Na rozdíl od ní Jachu nezajímají šminky ani kluci. O to víc ji baví procházky, dětské hry a pozorování přírody. Čím víc se blíží konec dětství, tím víc se brání světu dospělých s jeho nutnou nesvobodou.

Při letošním uvedení snímku v prestižní sekci Encounters na Berlinale působil snímek mimořádně niterně nejen díky svému jedinečně „taktilnímu“ zpracování, ale také kvůli připomenutým pozůstatkům války. Sama režisérka musela z rodných míst v dětství utéct před druhou rusko-čečenskou válkou. Její stopy se jemně propisují do tkáně filmu a v době ruské invaze na Ukrajinu dostávají nové a velmi naléhavé vyznění.

Kamila Dolotina