Ústava

Vjekoslav žije se svým otcem upoutaným na lůžko ve velkém bytě v centru Záhřebu. Přes den je profesorem na univerzitě a vyučuje historii, v noci se stává Katarinou. V ženských šatech se prochází záhřebskými ulicemi a smutní po svém zesnulém partnerovi Bobovi. Při životě jej drží jen starost o otce – bývalého významného ustašovského velitele, který měl během 2. světové války kontakty s nejvyššími místy fašistického Nezávislého státu Chorvatsko. Přestože nacionalistické postoje zdědil po svém otci i syn, je vztah mezi nimi kvůli Vjekoslavově sexuální orientaci velmi napjatý.

V suterénním bytečku v témže domě žije také zdravotní sestra Maja s policejním důstojníkem Antem. Ti dva jsou z naprosto odlišného světa než profesor se svým otcem. Tyto dvě dvojice ztělesňují absolutní protiklady. Přesto se jejich cesty protnou a oni jsou nuceni najít k sobě navzájem cestu. Stane se tak poté, co Vjekoslava na ulici zmlátí skupina výrostků a on je odvezen v bezvědomí do nemocnice, kde jej ošetřuje právě Maja. Maja se pak začne starat i o jeho otce a recipročně chce, aby Vjekoslav připravil Anteho na zkoušku z chorvatské ústavy, kterou musí složit, aby si udržel místo. O to může přijít hlavně z toho důvodu, že je původem Srb…

Z výše uvedeného popisu by se mohlo zdát, že se bude jednat o divácky velmi náročnou podívanou. Opak je ale pravdou. Film je, i přes složitá a do značné míry kontroverzní témata, o nichž pojednává, divácky velmi přívětivý. Díky skvělým hereckým výkonům (zejména Nebojša Glogovac v roli Vjekoslava, ale také Ksenija Marinkovičová v roli Maji), svěží Grlićově režii a dobře vypointovanému scénáři, který je okořeněn decentním humorem, je to ten pravý film pro festivalový prime time.

Jiří Fiala