Ďáblova past

Jde o adaptaci románu Alfréda Technika Mlýn na ponorné řece z roku 1956, který v dobové nouzi o alespoň trochu životný text „nezbezdušený“ doktrínou socialistického realismu obdržel druhou cenu v literární soutěži nakladatelství Mladá fronta. Technik svůj baladický příběh zasadil do počátku osmnáctého století a opatřil jej četnými dobově poplatnými prvky (karikatura kněží, budování nového mlýna), ty ale Vláčila rozhodně neokouzlily. Ostatně jemu se dostal do rukou až scénář Miloše Václava Kratochvíla a F. A. Dvořáka, v němž už se objevuje ústřední konflikt Vláčilova filmu mezi světem starého mlynáře a kněze Probuse – mimochodem jde o postavy, které v původní próze nenajdete. Rozdíl mezi literárním a technickým scénářem je dramatický. Popisný realismus nahrazuje úsilí o natočení filmu, který se snaží přiblížit dikci barokního uměleckého tvaru, vyprávět historii věrně, a přece ahistorickými prostředky. Barokní jsou ve Vláčilově podání kompozice obrazu, všudypřítomné jsou kontrasty, ať už v chování či řeči postav, nebo v rámci rozvíjené metaforiky světla a tmy.

Samostatnou kapitolou, napsanou ovšem ve prospěch celku, je samozřejmě hudba Zdeňka Lišky. Ten oproti zvyklostem hudbou neilustruje, nepopisuje obraz, nesnaží se přiblížit podobě barokní hudby, jeho hudební part je naopak barokní co do svého sepětí s obrazem. Opět se obejde bez diegetických zvuků, i když byste je očekávali (například scéna vypálení mlýna), součástí jeho hudební složky se naopak stávají zvuky hmyzu či sečení trávy. Tak jako ve většině jeho slavných kompozic mu je klíčovým nástrojem ženský hlas, jeho hudba se chová jaksi nadčasově, ahistoricky. A přesto její drama spoluvytváří dílo vytvořené barokními tvůrčími postupy, deformuje realitu, stylizuje ji, aby nás přenesla do hloubi barokního uvažování.

Vláčilově filmu se i přes výše uvedené dostalo rozporuplného přijetí jak doma, tak v zahraničí, na československé kritiky byl až na výjimky příliš komplikovaný a manýristický, ti zahraniční v něm spatřovali proticírkevní propagandu v bergmanovsko-dreyerovské stylizaci. Pro pochopení výjimečnosti spojení Vláčil-Liška jde ale o snímek klíčový.

Aleš Říman