Ucho

Příběh o všudypřítomném strachu, manipulaci, mizejících hranicích mezi soukromým a veřejným prostorem, pokud jste stále špiclováni, fízlováni a odposloucháváni, o pokušení moci a jejích mechanismech koncipoval Procházka téměř výhradně ze svých vlastních bohatých zkušeností politicky exponovaného člověka v Československu. Když výsledný film promítal na Barrandově několika přátelům a blízkým na soukromé, utajené projekci, jistě netušil, že mu zbývá pouhých čtrnáct měsíců života. Že to bude právě jeho jméno, které se v očích normalizátorů poměrů v Československu stane symbolem celospolečenské choroby šedesátých let, ze které je potřeba národ vyléčit. Že se Uchu dostane první veřejné projekce až 1. 1. 1990. Ani že bude sám společensky zlikvidován podobnými praktikami, o kterých v Uchu píše.

V březnu 1970 byl v Československé televizi odvysílán dokument Svědectví od Seiny, jenž na základě manipulace s nahrávkami pořízenými tajně pomocí odposlechu odstartoval takovou mediální dehonestační kampaň proti jeho osobě, jakou by neměl šanci přežít, ani kdyby byl fyzicky zdráv. Ještě než v pouhých 42 letech zemřel na následky rakoviny tlustého střeva, poskytl mezinárodní práva na Ucho německému nakladateli Georgu Bitterovi, jehož k Procházkovi poslal jiný čelný představitel reformního hnutí uvnitř KSČ šedesátých let, nyní již také ostře sledovaný disident Pavel Kohout.

Právě Kohout pak v roce 1983, poté, co mu nebylo umožněno vrátit se z pracovního pobytu ve vídeňském Burgtheatru, a ocitl se tak v roli exulanta, dostal příležitost natočit pomyslný remake téměř nikým neviděného filmu v koprodukci rakouské a západoněmecké televize (tuto verzi jsme původně zamýšleli uvést jako jeden z vrcholů procházkovské retrospektivy, záměr ovšem narazil na neúměrné finanční nároky majitele práv). Třetí, volnou adaptaci Procházkovy látky natočil Ivo Trajkov v makedonské produkci v roce 2015. Děj situoval do Makedonie 90. let, přestože se film v originále jmenoval Medena nok (Medová noc), v českých kinech byl uváděn pod názvem Noc bez Moci.

Aleš Říman