Ucho

Příběh o všudypřítomném strachu, manipulaci, mizejících hranicích mezi soukromým a veřejným prostorem pokud jste stále špiclováni, fízlováni a odposloucháváni, o pokušení moci a jejích mechanismech koncipoval Procházka téměř výhradně z vlastních bohatých zkušeností politicky exponovaného člověka v Československu. Když výsledný film promítal na Barrandově několika přátelům a blízkým na soukromé utajené projekci, jistě netušil, že mu zbývá pouhých čtrnáct měsíců života. Že to bude právě jeho jméno, které se v očích normalizátorů poměrů v Československu stane symbolem celospolečenské choroby šedesátých let, ze které je potřeba národ vyléčit. Že se Uchu dostane první veřejné projekce až 1. 1. 1990. Ani že bude sám společensky zlikvidován podobnými praktikami, o kterých v Uchu píše.

Na celkovém vyznění filmu měla významnou roli i působivá kamera Josefa Illíka a pochopitelně i Kachyňova stálá spolupracovnice Ester Krumbachová, která byla pod snímkem podepsána jako výtvarnice i kostýmní výtvarnice. Ačkoliv Krumbachová v řadě projektů od kreseb upouštěla a vytvářela je přímo v průběhu natáčení, zrovna k Uchu se dochovaly nejen její kostýmní návrhy, ale i scénáře a popisy kostýmů, svědčící o její detailní vizi výtvarného pojetí Kachyňova klaustrofobního psychologického dramatu o vztahu moci a bezmocných obětí. Zpracovala dokonce i tzv. scénář pro druhý plán, v němž popisuje aranžmá sekvence na politické recepci, vyjadřuje se ke kompozici scén, rytmu a vizuálnímu charakteru epizodních postav.

V březnu 1970 byl v Československé televizi odvysílán dokument Svědectví od Seiny, jenž na základě manipulace s nahrávkami pořízenými tajně pomocí odposlechu odstartoval takovou dehonestační mediální kampaň proti Janu Procházkovi, jakou by neměl šanci přežít, ani kdyby byl fyzicky zdráv. Zemřel o necelý rok později na následky rakoviny tlustého střeva v pouhých 42 letech. Krumbachová, jíž v kariéře mnohokrát nezištně pomohl, se pak v následujících osmnácti letech směla podílet na realizaci pouhých pěti projektů.

Aleš Říman