Císařův pekař - Pekařův císař

Natáčet se začalo až v lednu 1951 a přesně po roce, 4. 1. 1952, se uskutečnila slavnostní premiéra. Paralelně vedle dvoudílné verze distribuované v Československu vznikla výrazně kratší varianta zbavená většiny křiklavě ideologických motivů, která zaznamenala poměrně velký úspěch na filmových festivalech (New York, Edinburgh) a dočkala se pozitivních ohlasů i části západní kritiky (kritik Neue Wiener Tageszeitung kupříkladu kvitoval, že Čechoslováci umějí na rozdíl od Rusů předepsanou tendenci natočit nikoliv smrtelně vážně, ale s humorem, vkusně a stravitelně).

Film původně roztočil tehdy třicetiletý Jiří Krejčík, jehož si Werich vyhlédl po úspěchu jeho Týdne v tichém domě, Vsi v pohraničí a Svědomí. Po několika týdnech natáčení se nicméně ukázalo, že Werich vedle sebe dominantního Krejčíka nesnese a že je pro něj důležité, aby se cítil být jediným pánem svého velkoprojektu. Umělecká komise tak Krejčíka od filmu odvolala a do akce tak musel Martin Frič. Frič s Voskovcem a Werichem natočil již před válkou Hej-rup! a Svět patří nám a jejich vzájemný vztah byl více než přátelský, zároveň je všeobecně známo, že Frič – sám velmi talentovaný herec – uměl s hvězdami natáčet a uměl se jim (mnohdy alespoň na oko) přizpůsobit.

Změnou režiséra došlo k dílčím úpravám ve scénáři a především k přeobsazení herců, jež si prosadil Krejčík proti Werichově vůli. Šlo především o Irenu Kačírkovou, kterou v roli Kateřiny/Sirael nahradila Nataša Gollová (bohužel šlo o její poslední velkou filmovou příležitost), a Karla Högera, za kterého se role magistra Kelleyho zhostil Jiří Plachý. Fričův režijní vklad není na první pohled příliš zřejmý, hovořit filmovou řečí se až na výjimky (zrození Sirael) v těžkých časech počátku padesátých let zjevně zdráhá, a tak rutinně režíruje herce v dílčích pointovaných skečích a velké davové scény, aby se zavděčil obyčejným divákům a režimu. Ironií osudu tak vznikl jeden z jeho divácky nejoblíbenějších filmů…

Aleš Říman